Španělsky jsem se začala učit kvůli Esmeraldě, říká nevidomá lektorka španělštiny

Jednatřicetiletá Pavlína Konečná je od narození nevidomá. Ve třinácti letech se začala kvůli Esmeraldě učit španělštinu. Mexická telenovela ji přestala bavit, do jazyka se však zamilovala. Dnes pracuje jako lektorka španělštiny.

Brno – Pavlína Konečná je nevidomá lektorka španělštiny v sociální firmě Ergones. Mezi její studenty patří jak vidící, tak nevidomí. Pavlína nemá ráda, když se lidé domnívají, že všichni zrakově postižení jsou kolegové. „Lidé jsou různí i mezi nevidomými," říká. V rozhovoru mimo jiné vysvětlila, jaké pomůcky pro nevidomé používá, a jak je spokojená s jejich dostupností v Česku. 

Jak jste se dostala k výuce španělštiny?

Španělštinu jsem studovala na Masarykově univerzitě v Brně a strávila jsem také jeden semestr v Madridu na Erasmu. Studium jsem bohužel nedokončila, jazyk jsem se ale naučila. Byl pro mě problém najít práci. Nakonec se mi to podařilo v sociální firmě Ergones, kterou založilo olomoucké TyfloCentrum (společnost poskytující služby zrakově postiženým, pozn. red.). My lektoři pracujeme jako externisté a učíme online přes Skype. Pracuji u nich už tři nebo čtyři roky a moc mě to baví. Studentů mám celkem osm, všichni jsou dospělí a ve španělštině jsou to spíše začátečníci. Většinou jsou také zrakově postižení, mám ale i vidící studenty.

Kdy jste se začala učit španělsky?

Španělsky jsem se začala učit, když mi bylo asi třináct. Jednou jsem kvůli nemoci nebyla ve škole, zůstala jsem doma a poslouchala mexickou telenovelu Esmeralda. Zaujalo mě, že byla taky nevidomá a moc se mi líbily písničky. Že jsou slova v písních španělsky jsem se dozvěděla až od kamarádky a tehdy jsem si řekla, že se chci jazyk naučit. Mám o rok starší sestru, která mi z časopisu přepisovala překlady textů písní právě z Esmeraldy. Z těch jsem se pak učila slovíčka. Ze začátku to pro mě byl jediný zdroj. Po nějaké době jsem začala poslouchat kazety s lekcemi španělštiny, které měla maminka naší rodinné známé. Její dcera se vdala za Španěla a ona se s ním chtěla domluvit. Později jsem už mohla využívat i internet. Esmeralda mě bavit přestala, ale španělština zůstala.

Studovala jste španělštinu potom i na střední škole?

Chodila jsem na obyčejnou střední školu, takzvaně do integrace, ještě s jednou nevidomou spolužačkou. Pomáhalo nám tehdy středisko Teiresiás, které nám tisklo různé učebnice. Někomu jsem se tam zmínila o španělštině a oni mi sehnali učitelku. Během střední školy jsem po večerech chodila do střediska na lekce. Zatímco moji spolužáci chodili na diskotéky, já chodila na španělštinu. Věděla jsem, že ji chci dále studovat.

Zjistila jsem, že jste pracovala i v knihovně digitálních dokumentů SONS (Sjednocená organizace nevidomých, pozn. red.).

Ano, ale byl to bohužel jen krátkodobý projekt. Účelem bylo zaměstnat nevidomé, protože nevidomý člověk to na současném trhu práce nemá moc lehké. Zaměstnali nás skenováním dokumentů do knihovny digitálních dokumentů, aby si je mohli číst další nevidomí. Běžně dělají tuto práci lidé bez honoráře, my jsme za ni dostávali peníze. Během dvou týdnů nás naučili, jak skenovat knihy.  Byl to krásný projekt, moc mě bavil a mohla jsem si u toho i něco přečíst.

Jakým způsobem si mohou nevidomí knihu přečíst?  

Zrakově postižený člověk, který pracuje s počítačem, musí mít program odečítač obrazovky. Ten verbalizuje cokoli, co se objeví na obrazovce. Práce s počítačem jako taková ale odlišná není. Všechno, co jiní čtou očima, mně čte nahlas program. Funguje v počítači i v telefonu.

Tyto programy jsou volně dostupné?

Teď už ano, ale dříve to bylo horší. Programy vyvíjely specializované firmy pro nevidomé a stály kolem padesáti tisíc korun. Teď existují speciální programy i zdarma. Ovládají se výhradně z klávesnice a kdybyste si nějaký program stáhla, váš počítač by se začal chovat jinak, než jste zvyklá. Stejná situace by nastala i s dotykovým telefonem. Ale například u všech iPhonů je tento program od výrobce už zabudovaný. Každý, kdo má tento mobil, si ho může zapnout. Nikdy jsem si nemyslela, že přijde doba, kdy budu používat stejný telefon jako moji vidící známí.

Používáte i další pomůcky nebo aplikace pro nevidomé?

Ano, dneska jsem pekla chleba a k tomu jsem používala mluvící kuchyňskou váhu. Samozřejmě používám bílou hůlku. Pomůcka, která je také velmi užitečná pro pohyb po městě, je vysílač pro nevidomé (VPN). Je to malá krabička, která funguje jako dálkový ovladač. Když přijíždí tramvaj a nevidomý VPN zapne, tramvaj ohlásí číslo linky a kam jede. Funguje to i na ozvučené semafory ve městech. Dříve ťukaly nepřetržitě, ale teď, když nevidomý zapne VPN, ťukají zhruba pět minut. Já bezpečně přejdu, ostatní zvuk semaforu neruší. Toto se dá taky využít například u pošty nebo nádraží. Na budovách jsou zvukové majáčky, které dokážou nevidomého člověka navigovat. Ozve se z nich třeba Hlavní nádraží a popis, že schody dolů vedou na určité nástupiště.

Které pomůcky či aplikace používáte doma?

Mám Pichtův psací stroj na psaní Braillova písma nebo rozpoznávač barev. Hodně používám aplikace v mobilním telefonu, dokážou totiž zastoupit celé přístroje. Třeba indikátor světla na rozdíl ode mě rozpozná, kdy se svítí, a vydává určitý tón. Existují i takové aplikace, které strojově rozeznají, co je na fotce. Začal je využívat i Facebook. Twitter a Instagram zase mají alternativní popisky fotek. Obyčejný uživatel je nevidí, nevidomému však odečítač obrazovky popisek přečte.

Myslíte, že je v Česku dostatek těchto pomocníků?

Nestěžuji si. Myslím, že jsme na tom dobře i co se týká vybavenosti měst. Třeba v Madridu sice ozvučené semafory fungovaly, problémová ale byla doprava. V Česku je také několik míst určených na výcvik vodicích psů. Máme i různé neziskové organizace, které jejich výcvik podporují. Pro vodicí psy je ve Španělsku jedna škola v Madridu a druhá myslím v Seville. To je všechno. Španělé mají smlouvu také se školou ve Spojených státech a běžně se stává, že když chce Španěl vodícího psa, musí si tam pro něj zajet. Je vycvičený v angličtině a vy tak můžete potkat nevidomého Španěla, jak si to štráduje po Madridu a psovi dává povely anglicky.

Jsou Češi tolerantní?

Myslím, že ano. Obecně jsou lidé dobří a chtějí pomoct, akorát někdy nevědí jak. Občas se stává, že někdo nabídne pomoc nevidomému a ten je na něj nevrlý, protože pomoc nepotřebuje. To je z naší strany špatně a moc mě to mrzí. Může se stát, že to vidícího odradí a pak se bojí nevidomým pomáhat. Razím heslo, že i odmítnout se dá slušně. Ale lidé jsou různí i mezi nevidomými. To, že nevidí, může být jejich jediný společný jmenovatel. Mezi nevidomými se najdou jak hodní, tak i nepřejícní lidé.

Máte nějakou zajímavou historku?

Jednou se mi stalo, že jsem byla s tehdejším taky nevidomým přítelem v restauraci a přišel za námi číšník, který vedl další nevidomou slečnu. Číšník jí řekl, ať si přisedne k nám, že jsme kolegové. My jsme tam ale byli sami a nechtěli jsme, aby seděla s námi. To, že je vedle mě nevidomý člověk hned nemusí znamenat, že je to můj kolega.

Má na vás nějaký vliv aktuální situace?

Ani moc ne, protože bydlím sama a pracuji z domova. Ze začátku jsem se ale bála, že mi lidé nebudou chtít pomoct třeba v obchodě. Moje obavy se naštěstí nenaplnily. Je ale pravda, že se v roušce divně slyší nebo cítí, neumím to přesně pojmenovat. Shodli jsme se na tom s několika nevidomými. Mám trochu problém s dvoumetrovým odstupem. Kolik to je? Jak to máme poznat? Musím ale říct, že v souvislosti s pandemií si nás více všímá TyfloCentrum. Volají nám a ptají se, jestli jsme v pořádku a jestli něco nepotřebujeme.

Autorka: Eva Matějková