Studenti od východních sousedů se stali neodmyslitelnou součástí brněnského koloritu. Jak sami říkají, Brno jim vyhovuje nejen polohou, ale především přátelskou atmosférou.
Brno je druhym domovem mnoha slovenskych studentu. Foto: Martina Hromadkova
Slovenština v Brně už málokoho překvapí. V hlavním městě Moravy žijí čeští a slovenští studenti v přirozené symbióze. „Když jsem přišla v září do Brna, byla jsem překvapená, kolik tu je lidí ze Slovenska. Ale v podstatě mile, mám teď mezi nimi většinu svých přátel. S argumentem, že tu zabírají někomu místo, nesouhlasím. Pro mě jsou tu vítáni, nehledě na to, že slovenština je strašně sexy jazyk,“ říká s úsměvem dvacetiletá studentka práv Michaela Marečková.
Slovenští studenti si Brno nemohou vynachválit. „Kdybych si podávala přihlášku na vysokou školu znova, už bych si nedala žádnou na Slovensko, ale jen sem k vám,“ podotýká studentka práv a magisterského studia mezinárodních vztahů Lenka Lakotová.
„V Brně se cítím skoro jako doma, v Praze by to asi bylo horší. Tam na nás pořád koukají jako na cizince. Naopak tady mám pocit, že jsou lidi rádi, že tu jsme,“ nechává se slyšet student sociologie a mezinárodních vztahů Matej Hrušovský.
Lenka dojíždí do Brna čtyři a půl hodiny z Levice, Matej přes šest hodin z Popradu. Oba si mimo jiné pochvalují velkou samostatnost, kterou jim studium v cizí zemi přináší.
Na základě čeho jste se rozhodovali, že půjdete na vysokou školu do Brna?
Lenka: „Během mého studia na střední se šířilo, že jsou tu lepší školy. Řekla jsem si, že když můžou na dobré škole studovat ostatní, tak proč ne já, a zkusila jsem to. Jenomže naši s tím na začátku nesouhlasili, pro ně to byla úplná novinka, brali to jako hloupý výmysl a nevěděli, že tu máme dobré podmínky. Proto jsem si do Česka dala jen jednu přihlášku a narozdíl od svých kamarádů jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu.“
Matej: „U mě bylo víc důvodů. Za prvé se mi Brno od začátku líbilo jako město. Druhý asi nejhlavnější důvod byl, že jsem chtěl od začátku studovat mezinárodní vztahy a ty mají na zdejší fakultě dobré jméno. Navíc je Masarykova univerzita známá široko daleko a také se tady můj vybraný obor dal ještě kombinovat, což se mi líbilo. No a za třetí to bylo proto, že většina mých kamarádů mířila do Brna. Ne že bych se podle toho rozhodoval, ale byl to ten jazýček na vahách.“
Máte pocit, že jsou na Slovensku horší školy?
Lenka: „Co se týče slovenského školství, je to tam občas takové nepřehledné. Z vlastní zkušenosti to nemůžu posoudit, ale například moje sestra mi vyprávěla, jak se občas stávají záležitosti typu: Jsi ve čtvrtém ročníku a najednou se naskytne otázka, jestli je tvůj obor vlastně akreditovaný. A teď hrozí, že vůbec nedostaneš titul. Tady mi to přijde dopředu zařízené a takové věci by se stávat neměly. Určitě i na Slovensku máme dobré školy, ale pořád je co zlepšovat. Na druhou stranu, jistě se najdou i české školy, které nejsou tak kvalitní.“
Matej: „Skepse nad slovenským vysokým školstvím možná trošku panuje, ale spíš to záleží na oboru. Já si myslím, že kopec škol na Slovensku je v jistém oboru lepších než kdejaké školy v Čechách. Nejde ani tak o to, jestli je ta škola na slovenské půdě, ale hlavně jaká je to škola. Já jsem třeba šel do Brna, protože má mnohem lepší renomé než Univerzita Komenského v Bratislavě.“
Co byste odpověděli lidem, kteří by vám vyčetli, že zabíráte místa českým studentům?
Lenka: „Tohle je klasický argument lidí, kteří nás tu buď nechtějí, anebo se sem sami nedostali. Četla
jsem nějaký článek, kde byl perfektní názor, že slovenští studenti, kteří tu studují, jsou skutečně kvalitní. Přijímačky jsou vážně těžké a my nemáme vůbec žádné zvýhodnění, tudíž když už je zvládneme, tak to znamená, že na to máme a že jsme oprávnění tady studovat. Většina lidí tu navíc po studiích chce zůstat a začít pracovat, takže to není tak, že my vysajeme váš školní systém a odejdeme nazpět.“
Matej: „Myslím, že tímto se ozývají právě ti lenivci. Češi se nám vždycky smáli, že jsme hloupější, a přitom Slováci tady nezabírají místo tím, že by přišli a dostali tady flek. Oni si ho poctivě vydřou, přijímačky musí napsat stejně jako čeští uchazeči. A navíc je píšou v češtině, přičemž část testů je založena na znalosti českého jazyka. Když pak ty zkoušky Slováci udělají lépe, tak si tady podle mě to místo zaslouží. Jasně, mezi našimi státy je to trochu jiné než mezi Slovenskem a Holandskem, ale i tak si myslím, že kdyby se snažili čeští studenti a prokázali dané znalosti a vědomosti, tak se na tu školu dostanou a nezazlívají nikomu, že mu zabral místo.“
V návaznosti na nedávné hokejové mistrovství se naskýtá otázka, jak moc jste solidární při vzájemných sportovních zápasech?
Lenka: „Když hrají Češi proti Slovákům, beru to jako perfektní zábavu. Pamatuji si, jak jsme zhruba před třemi lety proti sobě hráli hokej na mistrovství světa. To jsme šli do hospody čtyři Češi, čtyři Slováci a jeden Švýcar. My jsme tehdy prohráli, a přesto to byl úžasný večer a mně to vůbec nevadilo. Nebo naopak, když jsme vás nedávno porazili ve fotbale, tak mi kamarád z Česka napsal, že se se mnou už nebude bavit. Vydrželo mu to jeden den. Navíc jste nám to teď náloží 8:0 v hokeji vrátili. Pro mě to je legrace a vždycky se těším, až budeme hrát proti sobě.“
Matej: „Věřím, že když zrovna nejsme soupeři, tak Češi fandí nám, stejně jako my jim. Na letošním Mistrovství světa v hokeji mě teda trochu překvapilo, že při našem prvním zápase Češi fandili Maďarům. Mezi Slovenskem a Maďarskem je přece jen jakási rivalita, takže jsem byl udivený, když jsme šli koukat na zápas tady v Brně do baru, a Češi se radovali při maďarských gólech. Ale nebral jsem si to nijak osobně. Myslím, že jsme si jenom vybrali špatný bar (smích).“
Martina Hromádková
