Soutěž v přednesu
autorské poezie Slam poetry na podzim rekrutuje z krajských
kol finalisty do prosincového finále. Já se
jednoho slamu už účastnil, a tak jsem při přihlášení
do brněnského regionálního kola, trochu věděl,
do čeho jdu.
Běžný slam má tři adrenalinové momenty. Jsou to samotné dva tříminutové výstupy a losování pořadí, ve kterém budou slameři postupně vystupovat. Platí totiž, že první většinou ostrouhá na ještě nedostatečně naladěném publiku.
Regionální kolo
Promrzlá Alfa pasáž dávala tušit, že se publikum vedle poezie jistě zahřeje i osvědčenějšími způsoby, a tak by i jejich soudy mohly býti smířlivějšími. Půl hodiny před oficiálním začátkem je už zaplněna přilehlá kavárna Švanda a skupinky lidí postávají kolem. Soutěžících se dostavuje nakonec deset. V prvním kole jdu jako předposlední.
Přede mnou porotci odměnili dva slamy vysokým hodnocením, ostatní příliš velkou odezvu u diváků nevyvolali. Lidé ale nedávali výrazně najevo svou nevoli vůči komukoli a své výtky si spíše vyměňovali mezi sebou. První vystoupení se mi úplně nedaří dostat se do správného tempa, ale některé rýmy mají dobrou odezvu a nakonec mne porotci svým hodnocením staví na třetí místo za vynikajícího Váňu a Vladimíra Vacátka. Výrazně vyšší známky než získala většina ostatních slamerů a kladný ohlas lidí, mezi kterými jsem čekal na další kolo, mě uvolnily natolik, že jsem si svým slamem v druhém vystoupení vysloužil od několika porotců maximální počet bodů. V konečném součtu nakonec těsně vítězím a postupuji jako nováček do prosincového finále. Při odchodu se na mě usměje neznámá dívka.
Velké Finále
Na Flédu jsem dorazil v předstihu trochu nasát atmosféru klubu. S potřebnou páskou mě pouští do backstage, kde je několik pohovek, přichystané občerstvení a samostatná toaleta se sprchovým koutem, který vypadá, jako by jej právě použil metalový bubeník na konci svého festivalového turné. Celé to místo je poezie, líbí se mi tam.
Kolem je velmi živo. Excentrická Masha, zasloužilá to průkopnice této básnické disciplíny, která ovšem tentokrát vystupuje s hudebním projektem Sci a Fi, působí jako by slamovala téměř neustále a to nejen slovem ale i pohyby. Postupně se schází všichni aktéři. Komunikace zrovna nevázne, ale je cítit, že toto není ten klídek z regionálního kola. Těch třicet tisíc, s kterými organizátorka Lenka Zogátová několikrát elegantně zamává, je jako kladivo na pohodu. „Nakonec přišlo přes pět set lidí,“ dodá a rozšíří paletu mých tragických představ o nejbližší budoucnosti. Losujeme pořadí a mám poměrně štěstí. V prvním kole půjdu jako třetí.
Po úvodní exhibici rakouského slamera Jimmyho Lenda jsme zavoláni k představení letošních finalistů. Moderátor Jakub Žáček mne uvádí jako domácího Brňáka a je mi věnován silnější potlesk. Pomyslím si, že teď asi není nejlepší doba říct, že jsem ve skutečnosti ze Zlína a že i po několika letech studia v moravské metropoli stále mimo centrum bloudím.
Zpět v zákulisí konverzace postupně utichá a snad kromě Dana Binka všichni nervózně přešlapují mezi místností a chodbou vedoucí k podiu. Občas někdo prohodí nějaký vtip. Nejklidnější jsou rakouští hosté finále Mieze Medusa a Jimmy Lend. Zjevně jsou i trochu pobaveni některými z bezradných výrazů finalistů a snaží se povzbuzovat.
Prví výstup po výborném Ondřeji Macovi uhrávám na ženský element. Bohužel z podia je vidět pouze první řada. Zbytek lidí jsou jen siluety ve tmě, takže je těžké najít nějakou vizuální inspiraci. Nakonec něco přece jen na podiu vznikne a podaří se mi to doplnit variacemi na některé mé starší básně. Hodnocení je průměrné a snad odpovídající.
Už během prvních kol je jasné, že dnešní publikum je nejen podstatně kritičtější v bodování než na regionálních kolech, ale také i ve svých výkřicích na soutěžích. Taková atmosféra je pro člověka s minimem zkušeností na podiu opravdu velká výzva.
Do druhého kola jsem vstoupil s tím, že se prostě budu držet podobného způsobu slamování jako v kole prvním a snad to nějak dopadne. V polovině času se ale na chvíli dostavil zmatek a odmlčení. Najednou někdo pokřikuje ze tmy, ať jdu pryč. Nevidím jej. Nenávidím jej. Zvládnout negativní zpětnou vazbu publika je zlomová zkouška každého slamera. Zasekávám se a ticho roste exponenciálně. V životě jsem napsal básní na několik hodin autorského čtení, na tom osvětleném podiu ale pro těch několik desítek vteřin neexistovala žádná. Po chvíli jsem alespoň přeříkal cosi, co by zapadlo do deníčku odstrkovaného osmáka, a byl jsem naštěstí spasen oznámením, že již uplynuly tři minuty. V chodbě mne někdo poplácá po zádech, nevím kdo, stále nechápu, co se stalo. Alespoň, že to napětí je pryč a mohu si v klidu užít after párty.
Co Slam poetry, to jiné hřiště, už nikdy víc, snad příště.
Miroslav Kynčl
