Šimon Pánek: Svou prací jsem si jistý

Na festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět přijel do Brna i zakladatel a současný ředitel pořádající organizace Člověk v tísni Šimon Pánek.

Simon PanekTereza Cajthamlova

Návštěvníci Jednoho světa měli možnost setkat se s ředitelem Člověka v tísni při besedě k filmu Írán – nevyslyšené hlasy. Ještě před začátkem promítání poskytl ochotně Šimon Pánek rozhovor.

Veřejnost vás zná především jako jednoho z důležitých představitelů Sametové revoluce, kdy jste vedl studenty. Myslíte si, že dnešní studující mladí lidé mají zájem o veřejné dění?

Část z nich se zajímá a část ne. A tak to bylo vždycky. Nemyslím si, že by v té naší generaci před dvaceti lety bylo víc lidí, kteří by se starali o veřejné dění, než je tomu dnes. Určitá část studentů je aktivních, další se občas přijdou někam podívat a zbytek si žije svůj život a příliš se o události okolo sebe nezajímá.

Společnost Člověk v tísni, kterou jste spoluzaložil a nyní řídíte, pomáhá lidem v krizových oblastech a podporuje dodržování lidských práv. Kde se v člověku bere altruismus, touha pomáhat potřebným?

Já bych to nenazval altruismem. Má práce v organizaci je profesionální, nikoliv dobrovolná. Já myslím, že to je spíš jiný pohled na to, co je ve světě podstatné. Zájem ovlivňovat dění má spousta lidí. My v Člověku v tísni jsme možná jen trochu více sociálně orientovaní, takže jsme si nevybrali business nebo politiku, ale práci v neziskové organizaci. Jistou míru silnějšího sociálního cítění asi mám. Stejně tak je to ale i potřeba akce nebo naštvání na to, jak svět funguje. A určitě v tom hraje roli i touha po dobrodružství. Zajímají mě náročné, nové a nevyzkoušené věci, protože jinak se nudím.

Vůbec jsme nevěděli, že zakládáme organizaci

Jaká byla na začátku vaše představa o fungování Člověka v tísni a shodovala se se současnou podobou organizace?

My jsme především vůbec nevěděli, že zakládáme nějakou organizaci, natožpak organizaci dlouhodobou. Původně jsme chtěli dát dohromady asi roční aktivitu, která by směřovala na Balkán, do válkou zmítané Bosny a Náhorního Karabachu. Kombinovali jsme tenkrát humanitární práci a novinařinu, takže jsme tam vozili pomoc a zpátky svědectví. Pak byla válka v Čečensku nebo povodně u nás a před tím jsme také nemohli zavřít oči. Postupně jsme pochopili, že nestačí pouze léčit symptomy zla ve světě, ale že je nutné pracovat i s příčinami. Začali jsme se zabývat vzdělávacími a osvětovými projekty a ovlivňováním zahraniční politiky ve smyslu podpory lidských práv a demokracie. Ale Člověk v tísni nikdy nebyl budován podle strategického plánu, vždycky jsme reagovali na aktuální potřeby společnosti.

Sám jste se tedy věnoval zpravodajství z válkou zasažených oblastí. Jak by podle vás měli novináři informovat veřejnost o válečných konfliktech a životě v rozvojových zemích?

Stejně jako o všech ostatních problémech. Tedy co nejlépe, nejpřesněji a pokud možno s nějakým přesahem. Moderní zpravodajství se redukuje na krátké zprávy, které vytrhnou událost z kontextu a vzdalují se tak ucelenému a pravdivému zobrazení skutečnost. To není chyba novinářů, ale daň za zrychlování světa. Proto je důležité zavádět mediální výchovu do škol, aby lidé nebrali jednotlivé informace, které vidí v médiích, jako celkový obraz daného problému.

Vaše práce je velice náročná. Mnohdy se nedaří vše tak, jak si naplánujete a vložené úsilí se ne vždy rovná výsledku. Sociální a humanitární pracovníci mívají proto pocit marnosti a pochybují o smyslu své práce. Zažil jste něco podobného?

Ani moc ne. Já jsem spíš manažer a nikdy jsem nedělal osobně klientskou sociální práci, kde je nebezpečí syndromu vyhoření samozřejmě velké. Činnost Člověka v tísni je ale různorodá a pestrá. Když se nevede v jedné oblasti, daří se jinde. Emočně se samozřejmě někdy cítím unavený, ale to prožívá asi každý člověk, který dělá něco na plno. Mně by ale k práci nestačila pouze emoční motivace a racionální motivaci mám už dlouhou dobu vyřešenou. Jsem si jistý tím, co dělám.

Předsudků se lidé nezbaví nikdy

Je v Česku nebo ve světě nějaká oblast, kde se snažíte působit a zatím se vám nedaří naplnit cíle, které jste si stanovili?

Je to určitě práce v sociálně vyloučených lokalitách v naší zemi, kde působíme od konce devadesátých let a situace se zhoršuje nebo zůstává stejná. Příčin je více. Například privatizace bytového fondu nebo tvrdý, neoliberální přístup k Romům, kteří pochází z vyloučených lokalit. Podpůrných služeb je přitom minimum. Místní politici měli navíc až donedávna pocit, že za svou snahu v této oblasti něco podniknout, budou spíš ztrácet podporu voličů. My samozřejmě nechceme lidem něco rozdávat. Celá naše práce je o vedení k zodpovědnosti, ale také o možnostech tu zodpovědnost naplnit. Mnoho lidí je po patnácti letech závislosti na dávkách prakticky nezaměstnatelných. Kvůli svému etnickému a sociálním původu nebo pro neschopnost rozumět rychle se měnící společnosti jsou zatlačeni do pozice občanů druhé nebo třetí kategorie.

Jak tedy motivujete místní politické představitele ke spolupráci?

Místní politici rádi vidí, že někdo rozumí podstatě problému. Už několik let se proto snažíme školit policisty, aby pochopili chování lidí ze sociálně vyloučených lokalit. Do jisté míry si politici už také začínají uvědomovat, že kultura chudoby, ve které sociálně znevýhodnění lidé žijí, je překážkou i pro majoritní společnost.

Je podle vás společnost v České republice rasistická?

Celá společnost se takto zjednodušeně hodnotit nedá. Myslím, že lidé mají na jedné straně velké předsudky a na druhé straně spoustu špatných zkušeností. Určitě jsou lidé v naší zemi méně tolerantní než v řadě západoevropských zemí. Úplně se ale předsudků lidé asi nezbaví nikdy. Je to nekončící proces stejně jako demokracie.

Medailon:

Tereza Cajthamlová