Sen o řízku aneb Jak jsem se stala vegetariánem

V dnešní době se na člověka ze všech stran valí množství požadavků. Musíme umět to, dělat tohle, oblékat se takhle… A výjimkou není ani diktát jídla. Na obálkách kuchařek v knihkupectví se na nás smějí šťavnatě vyhlížející steaky, v některých pořadech v televizi se zase objevují zapálení vegetariáni přesvědčující nás, že jedině semínka a zrní jsou to pravé. Tak co si vybrat?

Vždycky jsem věděla, jak na tom s jídlem jsem. Miluji ho! A pokud byste přede mě postavili dva talíře, jeden s pořádnou porcí masa a druhý s rýžovými chlebíčky vyhlížejícími jako polystyren, nebudu váhat ani minutu. Hned si vyberu ten první. A tak ani nechápu, proč jsem souhlasila s návrhem mojí sestry, abychom si udělaly vegetariánský měsíc. Musela jsem být v tu chvíli úplně mimo, jinak si neumím představit, že bych svolila žít čtyři týdny bez masa.

Vydaly jsme se na nákup a koupily si tunu zeleniny, sýra a těstovin… Ale už když jsme procházely kolem pultu s masem, začala jsem tušit, že tenhle měsíc nebude jednoduchý. Hned jsem si vybavila všechna jídla, na která mám chuť. Pochopitelně ne vegetariánská.

První týden jsem zvládala dobře. Občas mi sice bylo trochu do pláče, hlavně když jsem si sedla s talířem nakrájených okurek, paprik, třemi plátky sýra a celozrnným pečivem k televizi, kde zrovna vysílali pravidelný pořad o vaření. Dnes si uděláme plněné kuřecí kapsy, ozval se hlas kuchaře. Proč mě takhle mučí?

Druhý týden mi další kudlu do zad vrazili přímo moji rodiče. Když jsme totiž usedali k nedělnímu obědu, všude voněly řízky. Chtěla jsem se vyčítavě podívat na mou mámu, ale nemohla jsem svůj zrak odtrhnout od jídla, které si radostně přinesla ke stolu. Vím, že je neslušné se někomu dívat do talíře, ale ten řízek se na mě smál. Opravdu, nevymýšlím si. Smál se na mě a přísahala bych, že jsem ho slyšela říkat: Tak si kousni! Sklopila jsem hlavu a zabořila vidličku do porce svého vegetariánského salátu. V tu chvíli se ve mně začala probouzet nenávist. Nenávist k tomu „zelí“, které mám na talíři, k mojí sestře, která mě do toho tak nesmyslně navezla i k sobě, že jsem kývla na tak hloupou nabídku.

A jak jsem skončila? Po třech týdnech mučení se jídlem bez masa se mi začalo o řízcích zdát i v noci. Pochopila jsem, že tudy zřejmě cesta nevede. Vylezla jsem ráno z postele, šla do kuchyně a pořádně si ukousla z kuřecího stehýnka, které zbylo rodičům od večeře. Nikdy jsem nic tak dobrého nejedla.

Vím, že si teď o mně může kdekdo myslet, že jsem slaboch a nemám žádnou vůli. Ne, nejsem takový srab. Jen jsem masožravec.

 Více článků naleznete zde. 
Martina Řihánková