Sedni si, mlč a dávej pozor

Důchodkyně Marie Stolařová je z východních Čech. Město, ve kterém bydlí, ale prozradit nechce. Bojí se, aby se nedostala do problémů s prodejci, kteří pro důchodce chystají zájezdy s předváděcími akcemi.

Předváděcí výlety představují pro důchodce zpestření a vytržení ze samoty. Stojí kolem padesáti korun, v ceně je jak oběd, tak doprava. Přesto málokterý důchodce má v plánu něco koupit. Jezdí na výlety, protože je to možnost, jak vyjít na chvíli z domu a někam se podívat. „Já nejezdím nakupovat, nemám důchod na to, abych si každý druhý týden mohla koupit nádobí za padesát tisíc," říká rázně Stolařová.

Marie Stolařová jezdí na výlety s předváděcími akcemi už patnáct let. „Nabízí nám stále to samé. Jedno nádobí za dvacet tisíc vystřídá další měsíc lepší za padesát. To staré máme podle prodejců vyhodit. Jenže kde na to máme brát peníze?" rozhořčuje se.

Někteří důchodci na takových výletech utratí za nabízené zboží celoživotní úspory. „Když lidé nechtějí nic kupovat, zvou si je po jednom. Vždy jednoho vylosují a potom si ho vezmou za plentu. Střídavě ho přemlouvají a nadávají mu. Já jsem tam byla taky. Když nic nechci, jsou prodejci sprostí nebo jen odseknou, proč tam jezdím," kroutí hlavou Stolařová.

Psychickému nátlaku podlehne mnoho lidí, převážně pokud jsou starší. Ti už nemají sílu vzdorovat a smlouvu podepíší, aby si mohli jít sednout zpět na místo. „Posledně jednu paní přemluvili, aby si koupila deky asi za dvacet tisíc. Smutné bylo, že když jsme večer jeli domů a byla tma, ta důchodkyně ani nevěděla, ve které ulici bydlí," dodává se zamyšleným pohledem stará žena.

Když lidé nechtějí nic kupovat, uchylují se prodavači k nadávkám. „Prodejci na nás začnou křičet, ať si uvědomíme, kolik je stojíme a že najíst  se můžeme i doma. Také nám vyčítají, že si jedeme jen pro dárek," popisuje Stolařová a v ruce drží malé ozdobné talířky, které na předváděcí akci dostala.

Čím méně důchodci nakupují, tím větší je agresivita prodejců. „Když jsme před deseti nebo patnácti lety jezdili na výlety, lidé kupovali víc. Měli našetřené peníze a nebyli poučení, že zboží, které prodejci vychvalují, nemá takovou hodnotu, za kterou ho prodávají. Teď si to každý víc rozmyslí," dodává zamyšleně důchodkyně. Aby prodejci utržili co nejvíc, nechávají po předváděcím sále chodit šest mužů, aby důchodce kontrolovali. „Nesmíme mezi sebou mluvit, zasmát se, používat mobil, číst si, prostě nic. Můžeme jen koukat před sebe," říká Marie Stolařová a dívá se smutně před sebe, jako by chtěla názorně ukázat, jak to má vypadat.

Poslední kapkou byla pro paní Stolařovou neochota prodejce pomoct jedné ženě, které se v průběhu akce udělalo špatně. „Stáli jsme asi dvacet minut v malé místnosti. Byli jsme nalepeni jeden na druhého a nesměli jsme se ani pohnout. Na kraji místnosti předváděl prodejce vysavač. Jedné paní se udělalo špatně. Ven ji vyvedl jakýsi pán a kdosi jí pak zavolal sanitku. Ta žena ležela následující dva týdny v nemocnici." Nejvíc paní Stolařovou mrzí reakce prodavače. „Vůbec té paní nepomohl, ale ještě jí začal nadávat, že mu kazí prezentaci vysavače," říká se soucitem ve tváři.

Důchodkyně se na chvíli odmlčí a pak smutně dodává: „Je pravda, že jsme za tu dobu, co jezdíme na předváděčky, projeli celou Českou republiku. Vždycky se sejdeme a popovídáme si. Někdy dostaneme i pěkný dárek. Na tohle si nemůžu stěžovat. Ale poslední dobou nás prodejci tak hlídají a okřikují, že si s kamarádkami říkáme, že už to nemá cenu. Nikdo z nich nemá úctu ke starým lidem, nemají ani kapku slušnosti," uzavírá častá návstěvnice předváděcích akcí.

Autor: Martina Tomková

Další články najdete http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/