Sedmnáct mužů za hodinu

Sakra, zase nestíhám! Přijít na první rande pozdě je dost blbá vizitka. A co teprve, když na vás čeká sedmnáct mužů?

Čím méně času lidé mají, tím více chtějí urychlit i věci jako seznámení. Speed dating se může zdát jako dobrá varianta. Stačí zaplatit, vyplnit krátký dotazník, vyšetřit si hodinu a půl a pak už se jen usmívat a konverzovat. Že speed dating může být celkem na dlouho, zjišťuju hned na začátku. Po vyplnění dotazníku čekám měsíc na vypsání termínu. Když tam pak budou muži, co ke mně budou opravdu sedět, proč ne. Horší je situace, kdy během toho měsíce někoho potkáte a o speed dating naprosto ztratíte zájem.

Pár dní před seznamovacím večerem mi přichází e-mail. Mám si prý nastudovat, co o sobě potenciální protějšky napsaly. Abychom se měli o čem bavit. „Ukaž, ukaž,“ je zvědavá kamarádka. Pročítá seznam a směje se. „Mám rád, když je žena ženou a nezneužívá své postavení? To bude vůl! Tenhle má rád dobré jídlo, takže bude určitě pěkně při těle. Tenhle chce jet do Thajska. Proč asi? Za ku.vama! Sklenice je pro mě napůl plná? Ten nemá co říct. Jej a tenhle je Slovák. No tak to vůbec,“ komentuje e-mail. Já se na to  nedívám tak kriticky. Dobrá polovina působí sympaticky, zbytek neurčitě. Spousta z nich jsou studenti. Na seznam ale brzo zapomínám. Vzpomenu si na něj až ve dveřích bytu půl hodiny před schůzkou. Rychle se ještě vracím a vypisuju si aspoň něco.

Sedmnáct mužských jmen napsaných na papíře formátu A5. U každého strohé poznámky o tom, co mě zaujalo. Vystupuju z tramvaje, vcházím do kavárny a zjišťuju, že jsem jedna z prvních. „Tady máte papírek se jmény mužů, tady je vaše cedulka, co si dáte na pití?“ vychrlí na mě organizátorka, ještě než si stihnu sundat kabát. Usedám a pozoruju okolí. Zatím jsme striktně rozděleni na ženy a muže. K mému stolku si po chvíli přisedají další dvě studentky. Jedna studuje zubařinu, druhá všeobecnou sestru. Mají si co říct a já se chytám, až u „proč jste sem vlastně šly?“. Zatajuju, že píši článek, a vypadne ze mě něco o zábavě a snadném seznámení.

„Na každého máte tři a půl minuty, až zazvoníme, tak se muži přesunou k dalšímu stolu,“ popisuje postup organizátorka. To bude teda rychlé, myslela jsem, že budeme mít aspoň pět minut. „…u stolu číslo tři začne Kuba,“ zaslechnu jen. A už si to ke mně žene první muž. Snaží se konverzovat, ale hra ještě nezačala. Moc  se nechytám. „Začínáme!“ vykřikne blonďatá paní, která dnes bude odměřovat naši konverzaci. Úsměv a jedno „ahoj“. Tím to začíná. Zjišťuju, že konverzace vázne i po začátku oficiálního času. Oba se hrozně snažíme, ale asi to nestačí. Zvlášť když ve svých poznámkách zahlédnu, že právě Kubu kamarádka zhodnotila jako pěkného vola. „Jo, to jsi ty,“ ujede mi. Raději se ale nesnažím nic vysvětlovat. Po minutě nastává trapné ticho. Prohlížím své ruce a přemýšlím o novém laku na nehty. Klid nemám ale moc dlouho. Kuba se začíná snažit ještě víc. Bohužel je celá konverzace křečovitá, a tak oba uvítáme, když zazvoní zvon. Druhý nápadník. Celkem sympatický kluk, ale že by na něm bylo něco zajímavého, to se říct teda nedá.

Přichází třetí a konečně si máme co říct. Má rád filmy. Vykládám mu o mých oblíbených filmech, on chápavě přikyvuje. „A jaké filmy máš rád ty?“ zeptám se a vzápětí lituju. Ztrácím iluze. „No, mám hodně rád staré české filmy. Takové ty klasiky. Třeba Kurvahošigutentag,“ usmívá se a já se málem udusím džusem. Na tomhle se opravdu neshodneme. Tři a půl minuty za námi. A tak přichází řada dalších. Nejčastěji studenti VUT. Taky jeden voják a pár studentů z Masarykovy univerzity. Dva pracující. Nejčastějším zájmem je tanec, konkrétně salsa. Pokaždé, když vyslovím, že studuju žurnalistiku a sociologii, vysloužím si zděšený pohled. Přemýšlím nad tím, jestli je napadlo, že o tomhle napíšu článek. Upřímně doufám, že ne. „My se asi známe, co?“ vytrhne mě z přemýšlení další v pořadí. Je to tak. I na speed datingu můžete potkat spolužáka. Konečně se na mě někdo nedívá jak na obtížný hmyz. A konečně se ty tři a půl minuty nezdají jak věčnost.

Zazvoní zvonek a přichází další muž. Přisedá, ptá se na to, co dělám, opět se zatváří podezřívavě. „Co by asi řekli, kdybych se vydávala za studentku genderu?“ napadá mě a v tu chvíli zaslechnu něco, co se mi moc nezdá. „Promiň, co jsi teď říkal?“ zeptám se. „No, že jsem se jednou ocitl na sado-maso párty,“ odpovídá s úsměvem. „Ale bylo to jen takové lehké sado-maso,“ dodává, když vidí můj vyděšený výraz. „Tak třeba ahoj někdy,“ loučí se a mně v hlavě naskakuje, komu zavolat, kdyby mě náhodou pronásledoval. Policii, kamarádkám, hasičům? Jsem už asi zmatená. Nezdálo se mi to celé? Přemýšlím, jestli tohle vybalí hned u každého stolku. Nebo snad jen já vypadám, že by mi slušel bič? „Já mám jako dost rád extrémní sporty. Bla bla bla…“ poslouchám posledního v řadě a sleduju jeho gesta. Rytmus hadr.

„Dámy a pánové končíme. Poprosím vás zpátky na původní místa. Ženy vpravo, muži vlevo. Ještě si zopakujeme, kdo byl kdo a pak můžete v klidu vyplnit dotazníky,“ křičí organizátorka. Poté jeden po druhém vstáváme, když zaslechneme své jméno. Připadám si jak na trhu, zamávám všem kolem a vpisuju do dotazníku dva náhodné křížky. Abych věděla, za jak dlouho dostanu odpověď od agentury.

Reakce přichází hned druhý den ráno. „Je nám velmi líto, ale bohužel nedošlo ke vzájemné shodě se žádným z vámi preferovaných pánů,“ píše se v e-mailu. Oddychla jsem si. Asi jsem přece jen na pomalejší seznamování.

Autorka: Vanda Vrubelová

Další články najdete na http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/.