Když jsem teď navštívila své rodné město, čekala jsem místo Ostravy rázovité Ostravu hokejovou. Jaké bylo mé zklámání, když jsem přijela a prošla se po prázdných ulicích. Holt z horníků hokejisty jen tak neuděláš.
Vysedám z vlaku na Svinovském nádraží. Na jiné koleji zrovna stojí pendolino s cílovou stanicí v hlavním městě. Z modrých stěn vlaku se usmívají králíci Bob a Bobek v národních dresech. Už je to tady, říkám si. Hokej na každém kroku. Utvrzují mě v tom i dvě slečny čekající u eskalátorů na případné fanoušky, aby jim předaly užitečné informace o městě. Procházím kolem nich a připravuji se na davy turistů a cizinců, které se teď v Ostravě podle zpráv z médií nacházejí. Jsem ale trochu zklamaná, když zjišťuji, že vše je jako obvykle. Kolem projíždí poloprázdný autobus a po chodníku s hypnotickým vzorem z černobílých kostek spěchá asi tucet zcela běžných lidí. Nejsem holt přímo v centru, tak zde asi bandu chlapíků ve finských dresech nepotkám.
Další den mám v plánu cestu do knihovny, tedy krasojízdu tramvají přes celé město. Ano, mé naděje na nasátí slavnostní hokejové atmosféry jsou znovu vzkříšeny! Sedám si pěkně k oknu, ať mám výhled na veškeré dění. Projíždím znovu zastávkou u Svinovského nádraží a kromě českého se ozve hlášení v angličtině. Zvědavě se rozhlížím po tramvaji, zda mají ostatní také takovou radost z cizojazyčné nahrávky. Dopravní podnik má u mě plus za srozumitelnost. Spolucestující se ovšem tváří nezaujatě. Jen jeden starý pán bručí něco ve smyslu, že ten čas letí a že myslel, že ty hlasité colours jsou až v létě.
Zklamáním je nejen cesta tramvají, ale i procházka samotným centrem. Krom pár bilboardů, které překládají slovo pivo do jazyků týmů, které v Ostravě budou hrát a dvou seniorů v slovenském dresu, není po hokeji ani památka. Kdybych se vydala až k aréně, v níž se zápasy hrají, zřejmě bych našla, co jsem hledala.
Chtěla jsem vidět město, které dokázalo těžit z příležitosti ukázat se světu v plné kráse i se svou svéráznou povahou. Místo toho jsem si uvědomila, že Ostrava se šampionátu jen tak nepoddá. Mistrovství je světové, Ostrava ostravská. Pokud si ji chci nejen já, ale i náhodný turista užít a zakusit pocit její jedinečnosti, nemůže to být během tak velkolepé akce. Musí to být na malém festivalu nebo na divadelním happenigu, při nichž se ulice zaplní. A musí jej pořádat Ostraváci pro Ostravany.
Možná tak nezbývá než vzkázat: Díky za tu možnost, při níž jsme mohli dokázat, že zvládneme hostit velkou mezinárodní událost, díky za pobídku a důvěru. Ale my si tak nějak vystačíme sami.
Barbora Dědková
