Salima plná jídla i hladu

Máte rádi zákusky a dorty? A čerstvě upečenou vánočku? Každý, kdo odpoví ano, by se měl od brněnského veletrhu Salima držet radši dál. Těm, kdo nejsou majitelem kavárny nebo distributorem přírodních barviv, totiž pečení holubi do pusy lítat nebudou.

První dva dny veletrhu Salima zaměřeného skoro na vše, co si s cukrářstvím, pekařstvím nebo kavárnami dokážete spojit, jsou přístupné pouze pro odborníky. Ihned po otevření už ale člověk narazí na individua s igelitkou v ruce, která se očividně do areálu přišla po dlouhé době najíst. Jak se dovnitř tito lidé dostali, zůstává záhadou. Je však jisté, že na vystavovatele působí jako odpuzující strana magnetu.

Jako hosteska stojím se svým týmem u pultíku s výrobky, které po čtyři dny budeme představovat zájemcům, a směju se na každého, kdo kolem prochází. Najednou se k nám však blíží pán v natržených kalhotách s plastovou taškou. „Tomu celou láhev nedávejte, jen mu nalijte do kelímku,“ dostávám tichý příkaz od šéfa. Nedivím se tomu. Kdyby měl každý vystavovatel rozdávat své pochutiny na potkání, za chvíli by se mohl s prázdnou vracet zpátky domů. Bohužel ani já jsem jako studentka nepadla cukrářům a barmanům do oka a tak se mi první dopoledne podařilo ukořistit jen malý jogurt a zmrzlinu. Kolem nás každou chvíli procházejí další a další lidé s kornouty, kteří využili štědrosti zmrzlinářů. To je ale jenom začátek. Čokoládové dorty, svatební koláčky nebo malinové sorbety si zadarmo můžete však jen prohlížet.

Kromě sladkomilců si na potravinářském veletrhu  mohou oči vykoukat i ostatní labužníci. Dá se tady obdivovat cokoliv od uzenin a sýrů přes zeleninu a ovoce až po ryby nebo likéry. Kromě jídel veletrh nabízí také potravinářskou techniku. Naproti našemu stánku se snaží zviditelnit automaty na kávu italská firma.  Kolem oběda se jedna z pracovnic osmělí a vydává se směrem k nám. Z její návštěvy se brzy vyklube zájem o výměnný obchod. „Kdybyste mi dala láhev s tím růžovým pitíčkem, přinesla bych vám horkou čokoládu,“ navrhuje mi se smíchem. Na návrh samozřejmě přistupuji a po chvíli se raduji ze šálku automatové čokolády s tradiční kvalitou. Kolem se prochází obří kornspitz a za ním velký fialový králík. U vedlejšího stánku se Štramberskýma ušima se objevuje čtyřicátník v kostýmu Turka. Dlouho si je ale prohlížet nemůžu. Každou chvíli se někdo zajímá o naše nápoje a já kouzelnou formulku o přírodních šťávách bez konzervantů začínám přijímat za svou. Z přednášky mě však najednou vyruší dvojice důchodců, kteří mají na starosti hladký chod celé akce: „Slečno, před vaším stánkem jsou na zemi nějaké fleky a je vidět zboží, které skladujete za stěnou,“ oznamuje mi vážně paní v pracovním oblečení. „Co si pomyslí zahraniční hosté?“ kárá mě. Rychle se snažím problém napravit a pro kontrolu se ohlížím za singapurskou výpravou, která právě okoštovala vitamínovou bombu z ostružin. Cizinců je tady poměrně dost a tak musím dát přísné organizátorce trochu za pravdu.

Kolem čtvrté hodiny se atmosféra v areálu mění. Lidí ubývá a energie taky. Někteří výstavci kladou na pulty oznámení, že ochutnávky nabízejí už jen odborné veřejnosti. Asi se na první den veletrhu dostalo lidí bez pozvánky více, než se čekalo. Fialový zajíc si sundal hlavu a odpočívá. Většina účastníků se šla podívat na vyhlášení ceny Zlatá Salima pro nejlepší výrobky. „Ceny se zase udělují jen kolem komína,“ poznamenává ironicky Petr Šimeček, který vede náš stánek. Popisuje, že ocenění si odneslo třeba kuřecí maso v plastové konzervě. „Cenu za trendy vyhrálo pivo. Zdá se, že pít pivo je teď novým trendem,“ směje se a ostatní s ním. Pořád ale pivu fandím více, než sedmdesáti procentnímu lunchmeatu, jehož pachuť mi pořád zůstává v ústech.

Sběrači letáčků

Na Salimě se dá najít nepřeberné množství delikates, specialit a novinek. První dva dny je návštěvníci dokonce mohou ochutnávat, no, jen v případě, že patří mezi odborníky a nebo mají štěstí a v areálu například pracují. Třetí den se ale atmosféra v pavilónu rapidně mění. „Dneska začala divočina, přijely autobusy plné dětí a veletrh je otevřený pro veřejnost,“ vysvětluje sympatický hlídač budovy. Přiznává, že má slabost pro sladkosti. „Ale jsem ve službě, takže nic ochutnávat nesmím,“ hlesne smířeně.

Jak ale vnímají Salimu samotní cukráři? „Konečně se tady najíme. Na Salimě byl po minulá léta paradoxně vždycky hlad, protože takové jídelny a bufety v areálu B nebyly,“ pochvaluje si novou veletržní budovu distributor italské zmrzliny. Potravinářské veletrhy dnes vidí jinak, než před několika lety. „Sejdeme se zákazníky, popovídáme si o novinkách, ale byznys v tom už nehledám. Ten se budoval prvních deset let po revoluci, dnes už jsou karty dávno rozdané,“ konstatuje nad talířem zapečených nudlí v restauraci.

V poledne je pavilón naplněný k prasknutí. Převažují studenti hotelových škol, kteří Salimu každoročně povinně navštěvují se svými učiteli. Sbírají jeden letáček za druhým a bez okolků se ptají na ochutnávky každého výrobku, který je poživatelný. Někde jim vyhoví, jinde ne, ale zmrzlina to opět jistí. „To jsou likéry?" ptá se přeskakujícím hlasem asi dvoumetrový puberťák. Hosteska Gábina z našeho stánku mu vysvětluje, že se jedná o barmanské sirupy bez alkoholu. „A jo, tak to nic. A nevíte, kudy se jde na Vinex?“ ptá se na veletrh vinařství, který probíhá souběžně se Salimou. Raději shodně odpovídáme, že nevíme a doufáme, že dojde večer domů střízlivý. Z přemýšlení nás najednou vyruší zvuk rozbitého skla. Amatérský barman chtěl spolužákům ukázat umělecký kousek s lahví energy koncentrátu… Není to ale poslední láhev, o kterou přijdeme. Žízniví návštěvníci ukradnou z regálů ještě velký barmanský sirup a šest dalších energetických drinků. Mnozí ze studentů ale ve veletrzích vidí víc než možnost ochutnávat speciality nebo se jen unuděně procházet kolem stánků. „Chtěla bych v budoucnu mít třeba vlastní kavárnu a tady jsme se dozvěděla hodně zajímavých věcí,“ vysvětluje studentka hotelové školy Adéla.

Najdou se však i lidé, kteří otevřeně přiznávají, že se přišli najíst. „Chodím sem vždy, jsem sám doma a nudím se. Taky nemusím vařit, jenom sem tam něco zobnu a je to,“ nadhodí lehce usměvavý pán, který si přeje být jmenován pod italským pseudonymem Ernesto Hanzelini.

Po třech dnech už vím, že Salima je plná jídla, ale ne pro všechny. Taky vím, že je to dobře, jinak by celý veletrh ztratil smysl a pravděpodobně i úroveň. Role hostesky taky není úplně jednoduchá, zvláště když člověku není hej. Úsměv na rtech ale patří k pracovní náplni. Jedno mi však stále vrtá hlavou. Jak se do areálu dostávají lidé bez vstupenek? Odpověď nemohu hledat jinde, než u starých Brňanů. „Jeden z vchodů, který používají jen auta, se nehlídá tak moc, jako ostatní vstupy,“ odkrývá mi tajemství starší paní na tramvajové zastávce Výstaviště. „Ale slečno,“ pousměje se ještě, „ to tady ví přece každý.“

Michaela Sagitariová