S mojí asistentkou je často pěkná psina

Adéla Sikorová je už téměř pátý rok ochrnutá od pasu dolů. I přesto ale žije normální, aktivní život a nyní jí v něm pomáhá psí asistentka Heidy.

Adéla Sikorová je sympatická jednadvacetiletá studentka speciální pedagogiky. Neposedné hnědé vlasy rámují její milý obličej se špičatým nosíkem. Stále se usmívá. Vypráví o svém příteli, o tom, že se věnuje plavání, ráda jezdí na hory a velmi často navštěvuje s přáteli divadlo, koncerty nebo jen posedává někde u vína či kávy, kterou miluje. Mezi řečí však občas cvakne kovová brzda invalidního vozíku a po podlaze zašustí pneumatiky kol. Černá fenka labradora Heidy ležící opodál okamžitě zpozorní.

Adélo, jak jste se ocitla na vozíku a jaké to pro vás bylo?

Téměř před pěti lety mě začaly často brnět nohy. K lékařce jsem šla několikrát, ale vždycky mě odbyla, že se to stává a že nemám nosit podpatky. Jenže pak se z brnění stalo ochrnutí. Nejdřív jsem necítila nohy ke kolenům, nyní je necítím až ke kyčlím. Prošla jsem spoustu lékařských i psychologických vyšetření, ale diagnózu stanovenou nemám. Nikdo vlastně neví, co mi je. A ani co bude dál. Chvíli jsem se s tím těžce rvala a vztekala se na celý svět, to je pravda. Ale brzy jsem pochopila, že to mi v ničem nepomůže a začala jsem prostě žít život tak, jak chci, jen se čtyřmi kolečky navíc.

A teď vám s tím pomáhají i čtyři psí tlapky. Jak vás napadlo pořídit si asistenčního psa?

Studovala jsem střední školu s tělesně postiženými spolužáky, teď studuji speciální pedagogiku a sama mám handicap, takže o tom, že se cvičí asistenční psi, vím už dlouho. No a protože jsou věci, které sama nezvládám nebo zvládám velmi těžko, říkala jsem si, že by nebylo špatné mít psího asistenta doma. Po tomhle nápadu už stačilo trochu se seznámit se společnostmi, které pejsky cvičí, požádat o něj a taky to taktně navrhnout rodičům. Ti moji z počátku moc nadšení nebyli, máma se všech psů, větších než je čivava, bojí, ale nyní jsou myslím rádi. Táta chce Heidy naučit přinášet ze sklepa pivo a máma už ji dokonce i pohladí (smích).

Co musí člověk udělat, aby získal takového asistenčního psa?

Já jsem žádala o psa od společnosti Pomocné tlapky. Nejdřív jsem vyplnila několik formulářů, odeslala jim své lékařské zprávy a oni si mě zařadili do pořadníku. Pak jsem skoro rok musela jen čekat. Letos začátkem léta, když jsem se dostala na přední místa v pořadníku, si mě pak pozvali na osobní pohovor. Fyzioterapeutka tam se mnou projednávala moje možnosti a omezení, řešilo se, co budu chtít, aby pes uměl, psycholožka zase zjišťovala, jestli jsem schopná se o psa postarat. Ptala se mě tam třeba, jaký mám životní styl, ale i jestli mívám záchvaty zlosti nebo jestli vím, kolik je tři krát pět (smích). Potom nastalo další období čekání, kdy pro mě z právě cvičených psů vybírali nejvhodnějšího, jak schopnostmi, tak i povahou. Měla jsem štěstí, tohle poslední čekání nebylo moc dlouhé. V srpnu už mi volali, že pro mě mají psa vytipovaného a můžeme se jet poprvé seznámit. To probíhalo tak, že jsem jela na tři dny do Plzně, kde mi Heidy poprvé představili a její cvičitel nás začal učit společně fungovat. Je to pěkné kvítko. První noc, kdy jsme tam byly spolu, vůbec nespala a pořád šmejdila po pokoji. Nakonec jsem ráno zjistila, že dokonce rozkousala kabel od internetové přípojky. Asi chtěla být online (smích). Brzo taky pochopila, že když jdeme ven, obouvám si boty a ráno mi je začala nosit. To je moc milé. Po tomhle třídenním seznámení šla Heidy ještě na měsíc ke cvičiteli, opravdové secvičování jsme měly první týden v říjnu.

Kolik takový pes stojí?

Společnost Pomocné tlapky předává psy nám klientům zdarma, jeho výchovu a výcvik financují sponzoři. Takže jeho pořízení nestojí nic.

Skládaly jste spolu něco jako zkoušku?

Ano. V secvičovacím týdnu jsme pod dozorem cvičitele absolvovaly spoustu testů poslušnosti, učila jsem se dodržovat její denní režim venčení a krmení, chodily jsme do supermarketu, kde se Heidy musela vzorně chovat a poslední den jsme skládaly závěrečnou zkoušku. Ta zahrnovala Heidinu poslušnost, jestli správně chodí vedle mého vozíku nebo to, jak reaguje na povely. Poslední byl test v restauraci, kdy před Heidy cvičitel postavil misku kuřecích nugetek a já ji musela včas zarazit, aby je nesnědla. Toho jsem se strašně bála, Heidy je totiž trochu jako vysavač, v tlamě jí mizí kde co. Ale zvládly jsme to a já si ji odvezla domů.

S čím vším ti Heidy pomáhá?

Nejdůležitější pro mě je podávat předměty, co mi upadnou na zem, díky tkanici na klikách mi otevírá a zavírá dveře nebo mi přitáhne vozík k posteli. Dovede mi stáhnout z nohou boty i ponožky, najde a přinese zvonící mobil, dovede taky odnést něco určité osobě, když si ji zavolá. To využívám u rodičů, kde mám pokoj v patře. Teď už nemusím pořád složitě nahoru a dolů, udělá to Heidy a ještě ji to baví. Je to moje společnice, takové moje černé psí zlato. I tím mi pomáhá. Má také zkoušky z canisterapie, když mi není dobře a všechno mě bolí, lehnu si s ní na zem a nechám se vyhřívat živočišným teplem.

Co všechno naopak ty musíš dát jí?

Spoustu pozornosti. Často ji hlídám, aby nedělala, co nemá, nejedla ze země všechno, co jí voní, to ona ráda. Několikrát denně se přijde pomazlit, čtyřikrát se musí vyvenčit a večer v osm dostane jídlo. Zmizí v ní během minuty, kdybych jí to dovolila, na svou linii určitě hledět nebude. A potřebuje klid na spaní. Spává jako miminko, ale chrápe hůř než starý chlap. Je všude se mnou a úžasné pak je, když sedím ve škole na přednáškách, v aule je hrobové ticho, protože všichni naslouchají výkladu, a jen z první řady, kde sedávám, se ozývá nerušené zařezávání (smích). S mojí asistentkou je holt pěkná psina. Toho, co jí musím dát já, je ve srovnání s tím, co dělá ona pro mě, zanedbatelně málo.

Dagmar Mašková