Roztroušení sklerotici nepláčou, ale cvičí

„Pojďte si taky zacvičit!“ zvou mě příjemné cvičební asistentky obklopené houfem usměvavých lidí a já v rozpacích koktám cosi o tom, že na to nemám oblečení.  „To přece nevadí,“ ozve se z houfu a já si uvědomuji, že mým zádům prohnutým pod tíhou batohu by skutečně prospěla trocha pohybu. A říct mi to museli pacienti s roztroušenou sklerózou.

Brno – Pojem roztroušená skleróza zní pochmurně a já před vstupem váhám, zda jsem si neukousl příliš velké sousto. Když však vcházím do pavilonu D1 Fakultní nemocnice Brno, kde se letos poprvé koná Maraton s roztroušenou sklerózou (MaRS), obklopí mě přátelská a pohodová atmosféra. Lidé ve sportovním oblečení čile rozprávějí jak mezi sebou, tak s organizátory a za rohem v tělocvičně se pak shlukují, aby vyslechli instrukce cvičebních asistentek.

Mimo jiné se tu sešlo i několik rodičů s malými dětmi. „Přišli jsme si sem

zacvičit a kluky jsme vzali, aby se podívali, co ta nemoc obnáší. Myslím, že takovéto projekty jsou užitečné, jak pro nemocné lidi, kteří si můžou vyzkoušet, co všechno dokážou, tak pro ty zdravé,“ říká Pavlína Vojancová, která na akci přišla s celou rodinou. Její dva malí synové právě obsadili dva ruční rotopedy a šlapou, co to dá.  „Člověk totiž mnohdy zjistí, že má horší fyzičku než nemocní a že by se sebou měl něco dělat,“ dodává.

Za pravdu jí dává i organizátor akce Ondřej Kolařík: „Samozřejmě, že je pohyb pro pacienty s roztroušenou sklerózou důležitý, to je přeci pro

každého. Cílem této akce je na to ty nemocné upozornit, dodat jim odvahu a chuť začít cvičit. Chceme však také zvýšit celkové povědomí o této problematice, jelikož spousta rehabilitačních center tady v Brně se do letošního ročníku nechtěla zapojit,“ říká.

MaRS probíhá v Česku už čtvrtým rokem. Například v pražských Průhonicích cvičí lidé od pátečního odpoledne celých čtyřiadvacet hodin. „Jelikož se letošní ročník pořádal tady v Brně poprvé, nebyli jsme si jisti účastí a zkrátili dobu cvičení na čtyři hodiny. Hodláme se však zapojit i příští rok, to už budeme cvičit déle“ dodává Kolařík.

Maraton mezitím pokračuje, na chodbách bzučí rotopedy a tělocvična je plná lidí protahujících se na žíněnkách a cvičebních balónech. V jedné z místností se nachází několik počítačů, na nichž mohou návštěvníci trénovat logické myšlení a koncentraci s pomocí speciálního programu.

Jedna z cvičících se mě ptá, kde tuto místnost  najít, a přitom si mě dobírá, že ji prý se svým  fotoaparátem sleduji až moc důkladně. Rychle se  představuji, aby na mě snad nebyla zavolána  policie, a hned se ptám, jaké zdejší cvičení se jí líbí nejvíce.

„Všechny,“ říká. Jmenuje se Božena Kolářová a nemá prý roztroušenou sklerózu, ale obrnu. „Já mám skoro všechny tyhle přístroje doma a cvičím každý den, ale chtěla jsem se sem přijet podívat.“ Když jí řeknu, že v tom případě je fyzicky aktivnější, než jsem já, zatváří se nechápavě. „Ale žádné takové, vždyť vy jste ještě mladík. Mně tuhle energii do života musela dodat moje vnoučata,“ směje se. 

Zahanbeně jí ukazuji cestu do místnosti s počítači.

Už se chystám k odchodu, když mě zastavuje další z cvičících a já znovu musím oznámit, že nejsem žádným slavným reportérem, nýbrž jen usmrkaným studentem žurnalistiky. To prý nevadí. Jméno mi paní prozradit nechce. Její přátelé a známí totiž ještě nevědí, že roztroušenou sklerózu má, a ona si nepřeje, aby se to někde dočetli. Přesto mi svěřuje svůj příběh: „Roztroušená skleróza se mi projevila teprve nedávno. Ještě před třemi roky jsem normálně sportovala, jezdila na kole, plavala, a teď chodím o holích.“ Hodně jí prý podpořila komunita, která lidem s roztroušenou sklerózou pomáhá. „Přidala jsem se do zdejšího sdružení a ti lidi jsou skvělí. Je to všechno o pozitivním přístupu. Nikdo tu nepláče, každý se snaží se svým stavem něco udělat, a to je moc důležité. Bohužel, hodně lidí se bojí vyhledat pomoc, když ho diagnostikují.“

V Brně MaRS probíhá ve spolupráci s místním sdružením ROSKA Brno-město, které podporuje lidi s roztroušenou sklerózou. V současné době mají přes sto členů, mnoho z nich si sem přišlo zacvičit. Většina z přítomných jsou dospělí a lidé v pokročilejším věku, roztroušená skleróza však často postihuje i mladé lidi. V Česku pro ně existuje Sdružení mladých sklerotiků, které jim má pomoci se s diagnózou vyrovnat.

Když opouštím pavilon D1, zamyšleně nechávám  v kasičce s dobrovolným vstupným pár peněz a přemítám nad tím, zda jsem se ke cvičícím lidem neměl přidat. Ano, má zdejší návštěva byla přeci pracovního rázu. Přesto ve mně lidé vzdorující svému těžkému údělu s úsměvem na rtech zanechali hluboký dojem. Dnes večer si zacvičím.

Ano, dnes určitě.

Pozn.: Autorem je člověk, který cvičí mnohem méně, než by měl.

Tadeáš Burger