Rozhovor s cestovatelkou Denisou Krásnou

Latinskou Ameriku zná lépe než kdejaký kout Evropy. Pro Denisu Krásnou je cestování vším a spolu se svou rodinou se každý rok vydává objevovat krásy a tajemství Nového světa. Na svých cestách už zažila mnohé – monzunové deště, ztracená zavazadla, mrtvolu v centru města, které si nikdo nevšímal. Přes veškeré nesnáze a nepohodlí je ale vždy připravená znovu nasednout do letadla a vydat se vstříc novým dobrodružstvím. 

Brno – Studentka španělského a anglického jazyka na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity Denisa Krásná cestuje už od malička. V jedenácti letech ji rodiče vzali na první třítýdenní výpravu za poznáním a od té doby už stihla navštívit Srí Lanku, Spojené státy, Guatemalu, Bolívii, Peru, Mexiko a další země. O svých cestách píše blog a přednáší v Klubu cestovatelů nebo ve svém rodném Přerově. 

Kdy jsi poprvé vyjela mimo Evropu a kam to bylo?

Když mi bylo osmnáct, sestra si vzala Kaliforňana a my se novomanžele vydali navštívit do Los Angeles. Čas strávený ve Státech jsme ale chtěli pořádně zužitkovat, a tak jsme návštěvu spojili s poznáváním amerického divokého západu a dvoutýdenním prozkoumáváním Havajských ostrovů. Přírodní krásy národních parků a přátelskost a ochota Američanů nám naprosto vyrazily dech, takže se nám po měsíci ani v nejmenším nechtělo zpátky do Evropy. Od té doby se tam vracím.

Co tě na Americe tak přitahuje? Jsou ti Američané a jejich kultura bližší než ta evropská?

Vždy, když se vracím na americký kontinent, cítím obrovské nadšení, i když nedokážu přesně říct čím to je. Možná je to moje fascinace historií Nového světa, nebo jsem snad byla v minulém životě jedním z průzkumníků (směje se). V poslední době mě ale nejvíc přitahuje kultura Latinské Ameriky. Na rozdíl od Spojených států se člověk odtamtud vrací s předsevzetím, že si doma už nebude na nic stěžovat. To ovšem není v lidské povaze, a tak je třeba zase brzy uspořádat další "ozdravný" pobyt. Ve Spojených státech bych nejspíš měla problém navyknout si na spoustu věcí, především na nutnost strávit několik hodin denně v autě. I když mi v Evropě vždy chybí životní optimismus a přátelskost Američanů, duší patřím na Starý kontinent.

Souvisí tvoje fascinace kulturou Latinské Ameriky i se studiem španělského jazyka a literatury?

Určitě ano. Ačkoliv se snažíme vždy utíkat z metropolí někam do přírody, člověk stejně neustále přichází do kontaktu s místními obyvateli a to je velmi zajímavé. Kromě toho, že si procvičím jazyk, mám také možnost od místních zjistit spoustu informací o jejich životě a rozšířit si tak zase o něco víc obzory. Pokaždé narazím na něco nového a pak se tím zabývám v pracích do školy. Je fajn, že můžu uplatnit nabyté zkušenosti ve škole.

V září jsi byla v Peru a Bolívii. Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek?

Když chce člověk za jeden měsíc procestovat tak velké země jako Peru a Bolívii, musí investovat neskutečné množství energie a překousnout spoustu věcí. Často se pak stává, že nejvíc nakonec vzpomíná na dobu, kdy mu bylo nejhůř. Velmi silným zážitkem byl pro mě čtyřdenní trek po slavné Incké stezce přes 4000 metrů vysoké vrcholky And. Sladkou odměnou po náročné, i když krásné cestě je samotný cíl, kdy člověk spatří ztracené incké město Machu Picchu, po ránu ještě bez turistů. A ona i ta sprcha po čtyřech dnech je potom dost silným zážitkem.

Je něco, co tě po předchozích cestovatelských zkušenostech v Peru a Bolívii překvapilo?

Vyvinutá turistická infrastruktura. V obou zemích je možné cestovat nočními autobusy. Je to tam naprostá nezbytnost kvůli velkým přesunům. Autobusy jsou navíc vybaveny pohodlnými "polopostelemi", na kterých se ve vodorovné poloze docela slušně vyspíte. Takové možnosti nemáme ani v Evropě (směje se). Při poukazování na kulturní rozdíly potom ráda zmiňuji mrtvolu, kterou jsme viděli uprostřed města La Paz. Nikdo kromě vyděšených turistů si jí nevšímal. Je to tam normální. Člověk v těchto zemích vidí hodně bizarní věci i několikrát za den. Časem vás už ale přestanou překvapovat.

Jak dlouho dopředu si takovouto velkou výpravu plánuješ? Co všechno je potřeba zařídit, zjistit, připravit?

My to máme mezi sebou dobře rozdělené. Táta se stará o itinerář. Je to pro něj snadné, protože pročte tolik cestopisů a dalších knih, že má zemi procestovanou, ještě než tam vůbec přijede. Jediným problémem bývá, jak nacpat všechna vytoužená místa do času, který je nám dán. Mým úkolem je zase číhat na výhodné letenky. Často tak strávím i několik hodin denně hledáním a následným bookováním zlevněných letenek. Za nízkou cenu se ale často platí několika přestupy a hodinami strávenými na nejrůznějších světových letištích. To v Miami už například známe lépe než pražské nebo vídeňské. Samotné balení před cestou se dá dobře nacvičit, a tak s sebou každým rokem bereme stále méně věcí. Na tohle je zase expert maminka a díky ní máme pokaždé lehčí a lehčí batohy, aniž bychom zároveň něco důležitého postrádali.

Další zařizování se liší v závislosti na zemi. Například při přestupu ve Spojených státech je nutné zařídit si vízum ESTA. Platí naštěstí více než dva roky a není drahé. Navíc umožňuje vstup na americkou půdu a pokud máte delší přestupy, můžete je spojit s návštěvou některé americké metropole. Také je samozřejmě potřeba zjistit si povinné očkování do dané oblasti. I to už ale máte často doživotně, a tak se návštěvy očkovacího centra pomalu snižují.

A jak se vypořádáš s tím, když se stane něco nepředvídatelného? Dostala ses někdy do opravdu svízelné situace?

Dost neočekávané bylo, když nám nedošla žádná zavazadla do Spojených států. Opravdu nevím, co Italové v Římě vyváděli, naše batohy ale stihly nejprve obcestovat celou Evropu, než se dva dny před naším odletem ze Států konečně dostaly do Kalifornie. Protože jsme si za ten měsíc už stihli nakoupit většinu nutností, byla to nakonec spíš zátěž. Od té doby jsme se ale poučili a nenahraditelné věci, jako jsou hlavně nabíječky od foťáků, si bereme s sebou na palubu do příručního batohu. Naštěstí se nám to ale stalo právě v USA, kde člověk sežene téměř cokoli, takže bych to ani nenazvala svízelnou situací. Těch špatných scénářů vás napadá spousta, když jedete do zemí třetího světa, ale já můžu říct, že mě zatím provázela štěstěna.

Máš někdy na cestách strach?

Občas ano. Ve Střední Americe jsme brzy zjistili, že není možné dodržovat bezpečnostní rady a být do setmění v hotelu. Slunce okolo rovníku totiž zapadá kolem šesti a to je člověk často ještě na cestě. Když jsme takhle jednou projížděli horské oblasti Guatemaly a řidič shuttle busu zničehonic zastavil uprostřed ničeho, navíc za silného monzunu, a řekl nám ať vystoupíme, necítila jsem se zrovna nejodvážněji. Ještě větší strach jsem ale měla jiný večer, kdy nás vysadili uprostřed vesnice plné opilých obyvatel. Vrhlo se na nás několik naháněčů a my se ocitli v poněkud svízelné situaci a my jsme nevěděli, komu vlastně máme věřit, a do kterého auta nastoupit. Člověk se musí v takovým situacích řídit instinktem. 

Jaké máš pocity když se vracíš zpět do Česka? Dovedeš si představit, že bys tady natrvalo žila?

Zpátky domů se netěším nikdy. Po příjezdu z méně rozvinutých zemí se sice chvíli snažím pořádně docenit blahobyt, ve kterém u nás žiju, docenit věci jako jsou pravidelná sprcha, jídlo nebo spánek. Už po týdnu bych se ale nejraději zvedla a jela poznávat další kousek světa i se vším tím nepohodlím.

Když se vracím třeba ze Spojených států, Francie nebo Velké Británie, nemůžu se někdy i měsíc adaptovat zpět na český běh života, ačkoli jsem tady vyrůstala a strávila většinu svého života. Česká mentalita, kultura a způsob života mně v mnohém nevyhovuje. Momentálně si nedokážu představit, že bych v téhle zemi žila. Zatím tady zůstávám kvůli rodině a především kvůli vzdělání, kterého si nadevše vážím. Stále opakuji, jak si nechci stěžovat na to, co mám, ale vážit si toho, jak skvěle se mám. Ale jak říká můj oblíbený francouzský dokumentarista Yann Arthus-Bertrand, je pouze přirozeností člověka hledat neustále lepší život. Neříkám, že ho navždy najdu v Edinburghu, Paříži nebo New Yorku, přinejmenším bych se o to ale ráda pokusila.

Článek si můžete přečíst také na munimedia.cz.

                                                                                                                         Klára Čápová