Rozhovor: Dredy mi život rozhodně neusnadnily

Dětem věnuje každičký kousek svého času. Jěšte nedávno nosila dredy a nejradši měla, když se jí její malí svěřenci ve školce ptali: „A sundáváš to na noc?“ Učitelky a její okolí z jejího účesu však tolik nadšení nebyli.









Jaroslava Kučerová finišuje třetí ročník učitelství pro mateřské školy na Jihočeské univerzitě. Nejen tam na studiích se mnohokrát utvrdila v tom, že i "hloupé" vlasy mohou znamenat hodně. "Jestli se někdy setkala s negativním přístupem kvůli hairstylu? No jéje," odpovídá se smířeným úsměvem a hluboce se nadechuje, aby mohle pokračovat ve vyprávění. Protože jsme dlouholetými kamarádkami, v rozhovoru jsme si tykaly.

Jarko, jak dlouho jsi vlastně měla dredy?
Docela dlouho. Několik dredů jsem si „upletla“ sama už se vstupem na střední školu. Ve druháku jsem pak postoupila na vyšší level a jela dokonce do salonu na profi výrobu. Dopadlo to nakonec tak, že jsem si ty super profesionální dredy po příjezdu domů stejně rozpletla a udělala po svém, vypadaly hrozně. Celkem jsem je nosila pět dlouhých let.

A co tě vedlo k rozhodnutí si je nechat udělat?



Už v deváté třídě jsem se pro dredy nadchla. Věděla jsem, že budu jiná než ostatní holky na základce, co se ráno dvě hodiny malovaly před zrcadlem a prosily rodiče, aby mohly jít na diskotéku. Začala jsem se odlišovat, a tak to i pokračovalo. Řekla jsem si  - dredy? Proč ne. Moc lidí, co je nosili, jsem v té době ještě neznala.

Zaregistrovala jsi s novým účesem nějakou změnu, řekněme v přístupu lidí k tobě? S dredy se totiž pojí mnohdy i nemálo předsudků, je tomu tak?

Bohužel je to docela pravda. Ale záleží na člověku. Ještě na střední škole jsem si zažila své první terno. Na našem internátě se objevily štěnice a vychovatelé nás odkázali na kožního lékaře. Všechny mé spolubydlící vyslechl a prohlédl, mně ale řekl, že kopřivka zmizí, když se začnu normálně oblékat a sundám si to, co mám na hlavě. Tenkrát mi to hodně podlomilo kolena.

Řešila jsi to nějak, nebo jsi nechala tento rozhovor s doktorem plavat?

Řekla jsem to doma a táta málem vyletěl z kůže. Trošku jsem se pak o toho doktora bála (směje se).

Bylo to jediné zklamání?



Rozhodně ne. Pořád jsem poslouchala narážky od lidí, co mne vůbec neznali, že jsem flákač, něk

dy dokonce feťák. Téměř každý si vlastně myslí, že člověk s dredy má po kapsách minimálně dvacet gramů marihuany nebo něčeho tvrdšího. Taky si ke mně nechtěli sedat v autobuse… I když to možná byla někdy výhoda.

A jak ses v těchto situacích cítila? Nenapadlo tě někdy, že to prostě byla chyba?


Ze začátku jsem z toho měla opravdu nervy. Ale postupem času jsem přestala tyhle věci kolem řešit. Vždycky říkám, že je jedno, jestli má člověk na hlavě dredy, drdol nebo trvalou. Já v tom nevidím rozdíl a nechápu lidi, co škatulkují podle účesu. A vlastně podle čehokoliv.

Učitelka ve školce a dredy? Toho jsem se dost bála.

V souvislosti s přijímacími zkouškami na vysokou školu – pedagogický obor -  jsi musela absolvovat ústní pohovor. Bála ses, že by mohly dredy hrát svou roli i tady?

Bála jsem se toho dost. První kolo přijímaček byl test, tam nikomu nic nevadilo. Pak jsem se ale musela s komisí setkat osobně. Hlavou se mi honily obavy, že dredy a učitelka ve školce k sobě prostě nejdou. Ale nakonec se stal opak pravdou.

A řešil tam někdo tvůj hairstyle?

Ze začátku mi některé učitelky dělaly peklo. Hlavně na praxi, kterou musíme všichni povinně absolvovat. Ptaly se pořád, jestli nemám vši, chovaly se nehezky a bylo cítit, že mě k dětem moc nechtějí pouštět. Naučila jsem se ale zachovat klid a chladnou hlavu. Kdokoliv měl s mým vzezřením problém, dostal vysvětlení, co to vlastně dredy jsou, jak vznikají, že i já si normálně umývám hlavu a dodržuju hygienu. Že v nich nenajdou vši, červy ani jiné potvory a že jsou to normální vlasy.

Jak na dredy reagovaly v průběhu praxe samotné děti ve školkách?

Dětičky reagují různě. Některé si ani nevšimnou, jiné mě zase hned s prvním vstupem do třídy obsypou a vyptávají se, co že to mám na hlavě, ptají se, jestli si mohou sáhnout, a jestli si to na noc sundávám. A samozřejmě velmi často chtějí, abych jim dredy udělala taky. Občas je to opravdu legrace jim to všechno vysvětlit.

 

Horko těžko jsem mohla dělat práci, která vyžaduje kontakt s lidmi

 

Představoval pro tebe tenhle účes i jiná omezení? Například v ryze osobním životě?

Jak se to vezme. Docela velkým problémem bylo třeba sehnat si nějakou brigádu. Jako studentka bych uvítala nějakou tu korunu navíc. Společně s kamarádkami jsme posílaly přihlášku na hostesing. Jim odpověděli hned druhý den, mně nikdy. Pokud se nejednalo o nějaký bar či hospodu, měla jsem většinou smůlu. Uspěla jsem až v rodné Třebíči. Začala jsem pomáhat na organizaci příměstského tábora a dredy tady vůbec nikomu nevadily.

Takže tady platí pořekadlo každý pes jiná ves…

Rozhodně. Někomu se dredy líbí, někdo má vůči nim neutrální postoj, někdo lidi kvůli nim odsuzuje. Je to jako se vším. S piercingem, tetováním, všeobecně se vzhledem. Za těch pět let jsem se mohla utvrdit v tom, že u nás funguje model „odlišuješ se a tak jsi ten špatný“. Bohužel.

A proto ses rozhodla si dredy po pěti letech ostříhat?

S přístupem lidí jsem se už smířila. Ale asi největším důvodem byla práce, o kterou se teď budu s koncem bakalářského studia ucházet. Když jsem chodila do školek na praxi, téměř na každé nástěnce zde bylo u vstupních dveří tučně napsáno: Prohlédněte dětem hlavy, máme tu vši. A tak jsem začala uvažovat, co když vši od dětí dostanu a budu si muset hlavu oholit? Nebo co když vši ve školce dokonce svedou na mě? Rozhodovala jsem se celý rok, ale nakonec šli všechny dolů…i ze zdravotních důvodů, je to celkem fuška nosit na hlavě o několik kilo navíc.

Všímáš si teď změn? Chovají se lidi kolem tebe jinak?

O sto procent. Nejhorší je, že mě záhy přeřadili do skupiny diskotékových slečen a ptají se, jestli půjdu na koncert Davida Guetty (směje se). Dokonce si ke mně začali i přisedávat v autobuse. Muži jsou mnohem galantnější. Nejvíce překvapené byly spolužačky, několikrát jsem od nich zaslechla, že vypadám konečně jako člověk. A čím jsem tedy byla předtím?

 

 

Monika Hořínková

Autor: Stisk Studentský deník | sobota 10.12.2011 20:05 | karma článku: 16,80 | přečteno: 4536x