Romské děti nejsou hloupé, některé jen potřebují pomoc

Studenti Masarykovy univerzity mají možnost doučovat romské děti v rámci školního kurzu, čímž si mohou také přivydělat. Lucie Miklošková to však nedělá pro kreditové ani peněžní ohodnocení.

Kabinet multikulturní výchovy Pedagogické fakulty organizuje už více než deset let vzdělávací programy pro sociálně znevýhodněné děti. V letošním roce se do doučování převážně mladých Romů zapojilo více než sto dobrovolníků. Čtyřiadvacetiletá studentka francouzštiny a latiny Lucie Miklošková navštěvuje pravidelně rodinu žijící na Cejlu, kde pomáhá s učivem dvěma holčičkám.

Jak ses dostala k doučování v romské rodině?

S Romy už pracuji déle, v podstatě od prvního ročníku na vysoké škole. Nejprve jsem pomáhala ve Společenství Romů na Moravě. Když jejich projekt skončil, mohla jsem díky programu Kabinetu multikulturní výchovy pokračovat s doučováním ve stejných rodinách. Na první pohled mě zaujalo, že bych mohla stále pracovat s romskými dětmi a také bych dostávala i nějaké peníze.

Vzpomeneš si na svou první návštěvu u romských dětí?

Nebylo to v rámci doučování. Na faře v Zábrdovicích, kde vedu kroužek, jsem pomáhala s projektem v romských ubytovnách. Byla jsem celkem v šoku, protože jsem se setkala s rodinami, které jsou na tom nejhůř. Naštěstí jsem s nimi nebyla sama. Viděla jsem ale, že Romové dokáží spolupracovat, pokud vás znají a pokud vědí, že jim pomáháte. Trvalo ale více než měsíc, než jsem k nim začala chodit sama.

Začínala jsi s jednou holčičkou. Proč nyní doučuješ dvě?

Loni jsem začala jednou týdně pomáhat s matematikou a češtinou Denisce, která chodila do páté třídy. Protože bydlí v domě, který obývá jedna velká rodina a kde je zvykem se často navštěvovat, znali mě zanedlouho všichni příbuzní. Proto mě požádala o pomoc maminka Denisiny sestřenice Verunky, která navštěvuje první třídu.

Jak doučování probíhá?

U Denisy jsme se nejprve snažili vylepšit její známky z trojek na dvojky. Zaměřili jsme se na domácí úkoly. Od letošního roku už ale práci na doma nedostává, takže jí připravuji třeba cvičení z angličtiny. Hlavně jí vysvětluji učivo, která jí dělá problémy. Rodiče jí látku vysvětlit neumí. Doučování nižšího ročníku je více odpočinkové. Dá se dělat spousta zábavných aktivit, třeba si číst pohádky. Verunka potřebuje více času, za tou chodím dvakrát i třikrát týdně. Je trochu hyperaktivní a těžko udrží pozornost. Řekla bych, že má i mírnou formu poruchy učení. Tím, že se jí budu hodně věnovat, určitě dosáhneme zlepšení.

Vidíš ve své práci nějaké výsledky?

Od té doby, co Denisku doučuji, nemá žádnou trojku na vysvědčení. V pololetí dosáhla vyznamenání, ale velká část úspěchu patří jí samotné, protože se hodně snaží. Její rodina Denisku hodně ve vzdělání podporuje. Sami rodiče se ozvali, že by se do projektu chtěli zapojit. Verunka na začátku neuměla ani pořádně číst. U ní je potřeba ještě hodně práce.

Ví už Deniska, čím by chtěla v budoucnosti být?

Už druhým rokem tvrdí, že se chce stát právničkou. Což je nezvyklé, protože tyto děti často chtějí být tím, co vidí u svých rodičů. Takže jmenují povolání jako popelář nebo prodavačka.

Jak tě vnímají rodiče a jejich příbuzní ?

Myslím, že doučování chápou jako určité privilegium. Díky tomu, že s dětmi pracuji u nich doma, mě berou jako svoji. Vždycky dostanu i oběd, takže ušetřím na jídle. Rodiče mi důvěřují a často říkají, že mě mají rádi. Určitě by mě tato rodina bránila, kdyby hrozilo od jiných Romů nebezpečí. Ještě se to ale nestalo.

Myslíš si, že za negativní vnímání své komunity si mohou Romové sami nebo jde o stereotyp?

Částečně si za to, jak je vidí společnost, mohou opravdu sami. Chápu, že za spoustu problémů může jejich vlastní mentalita, ale na druhou stranu by se i Romové mohli přizpůsobit naší společnosti, když s námi žijí. Jenže čím víc je sama znám, tím víc je mám ráda. Taky proto chci začít studovat i speciální pedagogiku. Myslím, že je to důsledek spolupráce s nimi.

Žaneta Gregorová