Rodinné záměny aneb Vy jste která?

Moji rodiče se jmenují Miroslav a Marcela. Své prvorozené dítě, mého bratra, pojmenovali Marek. Zřejmě se tím rozhodli založit nějakou tradici, protože já jsem po mamce (což bylo přání tatínka) Marcela a moje dvojče se jmenuje Martina. Podle jména si mě tedy často pletou s mamkou – aby nedošlo k záměně, stačí se podívat na datum narození. Jenže podle toho si mě zase pletou se sestrou.

Se sestrou sice jsme dvojčata, ale dvouvaječná. Jako malé jsme si byly hodně podobné, navíc nás mamka oblékala a česala stejně. Tak naše kamarádka Katka dodnes vzpomíná, jak se zeptala: „Marťo, půjdeš si se mnou hrát na písek?“ a dočkala se odpovědi: „Jo, ale já jsem Marcelka.“ Dnes by se jí to nestalo, protože podobné už si nejsme skoro vůbec. I když oblíbenou hrou našich přátel stále je, že nás postaví vedle sebe a o naší (ne)podobnosti se hádají.

Kvůli vzhledu si nás tedy nikdo neplete, k záměnám dochází spíše kvůli datu narození. Není to příliš často, proto mně samotné občas nedojde, že mě někdo považuje za mou sestru, a jsem z toho zmatená.

Například při mé poslední návštěvě zubařky. Sestřičce jsem řekla datum svého narození – aby si mě podle jména nespletla s mamkou. Protože moje zubařka zrovna nebyla přítomna, snažila jsem si vzpomenout, co mi říkala při poslední návštěvě. Něco s plombami. Na jakých zubech? Nevím, někde nahoře vzadu? Ošetřující zubařka se ze mě snažila vymámit podrobnosti, zatímco kroutila hlavou nad tím, že nic takového nemám zapsané v kartě. Sestřička jí přispěchala na pomoc a objevila další nesoulad – podle mých slov jsem u zubařky byla několik týdnů zpátky, podle karty několik měsíců. Nechápavě jsem na ně hleděla a pomalu začínala přemýšlet o tom, nakolik jsem si vlastně jistá tím, co říkám. „To není možné, muselo by to tu být zapsané, Trávníčková Martina…“ Jasně, Martina. Uf, takže nejsem blázen.

K nedávným volbám jsem zase došla s úsměvem a občankou nachystanou v ruce. Milý postarší pán chvíli hledal v záplavě čísel paneláků v naší ulici a následně překontroloval rok mého narození, i když správně usoudil, že budu nejspíše dcera. Pak mi oznámil, že už jsem odvolila. Protože jsem sama předchozích několik hodin strávila jako člen volební komise, podívala jsem se po této překvapující větě do seznamu a rychle jsem se v něm zorientovala. Z naší pětičlenné rodiny podle něj byli volit už všichni (včetně mě), kromě mojí sestry. Záměnu jsem tedy tentokrát odhalila rychle a pána, který se omlouval za nedorozumění, jsem ujistila, že se nic nestalo, že u nás v rodině se to s těmi daty narození a jmény trošku plete.

Největší překvapení mi ovšem připravil nedávno tatínek, když za mnou přišel do pokoje a řekl mi, že předchozí den mě někdo hledal doma. Údajně nějaký spolužák. Nechápavě jsem na něj hleděla, protože mě nenapadalo, kdo by to mohl být. Navíc v dnešní době, kdy si všichni píší na facebooku nebo přes mobil, jsem potřebovala ujistit, že to znamená, že zazvonil dole na zvonek. Ta představa mi přišla opravdu zvláštní. Aby mi taťka usnadnil přemýšlení, kdo to byl, řekl mi emailovou adresu, kterou si zapsal. Což bylo ještě více matoucí, protože jediná osoba toho příjmení a prvního písmenka křestního jména, kterou znám, je můj bývalý učitel na gymnáziu. Záhadu jsem se rozhodla rozlousknout hovorem na telefonní číslo, které si taťka taky zapsal.

Poté, co jsem se představila, jsem opravdu poznala hlas svého učitele z gymnázia. Jeho osobitý a poněkud zmatený styl vysvětlování mě ujistil, že se nemýlím. Neustále jsem přemýšlela, proč se mnou chce mluvit, žádný z mých nápadů však nedával příliš smysl. Teprve když se zmínil, že předešlého dne mluvil „s manželem“, začínala jsem pomalu chápat. Když následně začal o třídním srazu po X letech, bylo mi jasné, že nechce mluvit se mnou, ale s mamkou. Taťka pak jen kroutil hlavou nad tím, kdo se po několika desítkách let od absolvování představuje jako „spolužák z gymnázia". Když se navíc dotyčný zeptal, jestli je Marcela doma, taťka automaticky předpokládal, že myslí mne.

Přestože se mi občas stanou podobné příhody, málokdy mě napadne, že si mě někdo spletl se sestrou, nebo s mamkou. Že jsem z dvojčat, beru jako životní bonus, protože se sestrou jsme si blízké. A naši malou rodinnou tradici se jmény začínajícími na písmenko M považuji za drobnou zvláštnost, na kterou jsem patřičně hrdá. Fakt, že ze záměn, které z těchto dvou věcí vyplývají, mám historky pro své přátele, je jen taková třešnička na dortu.

 Marcela Trávníčková

Článek čtěte také na munimedia.cz