Už od svých patnácti let jsem se nemohla dočkat toho, až budu moci začít chodit k volbám a spolurozhodovat tak o své zemi a svém osudu. Spousta mých vrstevníků však o sobě raději nechává rozhodovat jiné.
Tereza MakováTomas Repka
Ještě před pár dny jsem si potěšeně říkala, jak je hezké, že se více mladých lidí konečně začalo zajímat o politické dění v našem malém státě. Sledovala jsem rozličné iniciativy studentů na Facebooku i jinde, poslouchala živé debaty hloučků studentů na zastávkách a hřálo mě u srdce. Sláva. Mládí si konečně uvědomilo, že mít o politické situaci alespoň základní přehled, je projevem dospělosti a že svým nezájmem jen umožňují jiným, uvědomělejším a svědomitějším skupinám obyvatel, aby rozhodovali za ně. Je jedno, jakou politickou stranu mladí lidé podporují a jakou haní. Hlavní je, že mají vlastní názor a mají zájem ho projevit.
Pak jsem si však přečetla výsledky aktuálního výzkumu, mapujícího zájem mladé generace o politiku. A hřejivý pocit u srdce rázem ochladl, možná i zmrznul. Ono to s tou politickou angažovaností mladých zřejmě zas tak horké nebude. Ač podobné průzkumy i jimi získaná procenta vnímám vždy s nadhledem, minimálně částečný obraz skutečnosti přinášejí. K volbám se prý chystá jen třetina mladých lidí do šestadvaceti let. Ostatní politika nezajímá natolik, aby považovali za nutné obětovat chvíli svého drahocenného času a dopravit se do volební místnosti.
Není podstatné, zda je ve skutečných číslech ve volbách aktivní třetina, čtvrtina, nebo polovina mladých. Zásadní je, že pocit zodpovědnosti za dění v naší zemi zatím my mladí stále nemáme v krvi. Zástupy seniorů chodí k volbám téměř ve svátečním. Možnost nevolit je snad ani nenapadne. Snad jsou do jisté míry vycvičeni minulým režimem a plní si svou občanskou povinnost. Ale mají zájem se projevit. Proč ho tedy nemáme my? Jedna z nejčastějších odpovědí je až lakonická. O politiku se prostě nezajímám. Tečka. Dobrá, pakliže se nezajímám, zříkám se svého práva podílet se na ovlivňování situace a atmosféry ve státě, kde žiji a pravděpodobně žít chci i nadále. Prostě se nezajímám. Současně ale nemám právo kritizovat, nadávat a stěžovat si následně na celý svět. Chápu, že někteří lidé smýšlí apoliticky. Není to však u mladých spíš lenost a nechuť vyvinout jakékoliv úsilí pro svou informovanost, než apolitismus?
Často také slýchám názor spojený s pocity marnosti. Proč bych měl volit? Můj jeden malý hlas nic neovlivní a stejně se nic nezmění. Ubohý, až tragikomický argument. Řeknou-li si něco podobného statisíce lidí, pak ano. Pak se tady skutečně nic nezmění. Zakládáme si na tom, že jsme hrdí - žijeme v demokracii. Každý může být individualitou a nikdo mu to nebude zakazovat. Při důležitých rozhodnutích se však individualita zbaběle schovává v koutě.
Mnoho mladých si prý chce žít svůj život a politiku k němu nepotřebuje. Omyl, mládeži. Začínám však mít vtíravý pocit, že až si to někteří z nás uvědomí, může být už pozdě. Opět.
Tereza Maková
