Revizor: Cestující už dnes stojí při nás

Alespoň jednou v životě se s ním setkal každý, kdo jezdí veřejnou městskou dopravou. Někteří se ho bojí jak čert kříže, jiní z něj mají respekt. Možná se najdou i tací, kteří při pohledu na něj zkoušejí, jak se jim při úniku z tramvaje osvědčí kaskadérské kousky Jamese Bonda. Ano, jedná se o revizora.

S takovou prukazkou revizor nastupuje každý den do práceFoto: Daniela Vajbarová

Jaké jsou jízdy cestujících s revizory, už mnozí vědí přinejmenším z povídání. Jak se ale jezdí revizorům s cestujícími? Upřímně o tom, i o dalších peripetiích života kontrolora jízdenek hovoří jeden z brněnských revizorů. Kvůli obavám z narušování soukromí si však přál zůstat v anonymitě.

Co Vám na práci revizora připadá zajímavé?

Asi to, že člověk není ničím vázaný. Nastoupí do tramvaje, zkontroluje cestujícím jízdenky a s některými si ještě popovídá.

Jak jste se vůbec k takové práci dostal?

V dopravním podniku pracuji od roku 1997. První tři roky jsem řídil tramvaje a jako vedlejší práci jsem dělal revizora. Být v kontaktu s lidmi se mi natolik zalíbilo, že jsem si s vedoucím domluvil práci kontrolora jízdenek na plný úvazek.

Jak reagují lidé na to, když je přistihnete bez jízdenky? A jak na ně reagujete Vy?

To je různé. Když se mi podaří chytnout nějakého černého pasažéra, už podle toho, jak se začne chovat, a případně vykrucovat, poznám, jestli s ním budou problémy.  Snažím se s ním proto podle toho jednat. Na druhou stranu v takovém momentě si člověk někdy přestává uvědomovat, co dělá. Nervy prostě dokážou zapracovat. Cestující si svým problémovým chováním celou situaci jenom zhorší a místo obyčejné pokuty skončí na policejní stanici.

Stalo se Vám někdy, že jste musel nějakého černého pasažéra, který se snažil utéct, třeba honit po Brně?

Stalo se mi, že pár z nich chtělo vzít nohy na ramena. Když vidím, že je nějaký černý pasažér drzý a má choutky utéct, zavolám policii a snažím se za ním jít. Ale abych se za někým honil v provozu? To ne – ještě by mě něco přejelo. Navíc by mě takový člověk mohl zatáhnout do uličky, kde by se do mě pustil a co potom? Já se jim většinou snažím domluvit a vyřešit celou situaci po dobrém.

A co nějaký kuriózní zážitek – máte?

Jednou jsem kontroloval cizince - černocha, který neměl koupenou jízdenku. Vyžádal jsem si doklady, abych mu mohl dát pokutu s odůvodněním, že je černý pasažér. Samozřejmě si to vzal osobně a pochopil to tak, že ho urážím. Naštval se a já jsem mu musel vysvětlovat, že ho nepokutuji za to, že je černý, ale za to, že nemá jízdenku.

Co Vám na cestujících vadí?

Dokáže mě naštvat to, když cestující, kterým jsem dal pokutu, napíší stížnost na dopravní podnik, přestože prokazatelně jeli načerno. Vy pak na takovou stížnost musíte odpovídat - vyplňovat spoustu formulářů - a jen tím ztrácíte čas.

Někteří cestující Vás za tu dobu, co děláte revizora, znají. Snažil se Vám už někdo, koho jste pokutoval, znepříjemnit soukromý život?

To víte, že na mě sem tam někdo pokřikuje urážky, ale mně to nevadí. Jde mi to jedním uchem tam a druhým ven. Občas nám, revizorům, čerstvě chycení černí pasažéři hrozí, že si nás najdou a vyřídí si to s námi. Další den je už ale vidíme naklusané u pokladny na dopravním podniku, jak jdou pokutu zaplatit. Jednou se ke mně hrnul pokutovaný černý pasažér v restauraci, kde jsem byl s rodinou. Čekal jsem problémy, ale nakonec jsme si příjemně popovídali a ještě jsme zašli na skleničku.

Připadá Vám, že se za ta léta změnil pohled cestujících na revizory?

Bez pochyb ano. Dřív nám většina lidí dávala jasně najevo, že nás nemá ráda. Dneska bych řekl, že už stojí při nás. Aspoň ti poctiví, protože pochopili, že revizor hájí i jejich zájmy.

                                                                                                                                 Daniela Vajbarová