Reportáž: Bistra, podchod, rozjezdy

Hlavní nádraží má více podob. S jednou se setkáváme ve dne, když procházíme podchodem a druhou můžeme vidět s příchodem večera.

Nekterí bezdomovci si privydelavaji hranim na harmonikuFoto: Michal Horák

Příběhy ztracených existencí a smyslu života

Myší díra, podchod pod hlavním nádražím jihomoravské metropole. Kompletní vybavení všech chodeb pochází z osmdesátých let, informační nápisy typu „Východ“ naleznete ve třech světových jazycích – češtině, němčině a ruštině. Chcete-li si však v Myší díře s někým popovídat, pořiďte si učebnici vietnamštiny, mongolštiny, jehovističtiny a nebo krabici červeného vína.

Sjíždíte-li do podchodu po eskalátoru, míjíte ceduli ve stylu „Pomáhat a chránit.“ Policie vám doporučuje hlídat si kabelky a tašky. Raději volím obyčejné schody, je totiž vysoce pravděpodobné, že po nich půjdu sám. Při sestupu do této „díry“ mě nejprve omámí specifická vůně. V ruštině existuje slovo zápach, které nemá ani negativní, ani pozitivní význam. Tak tedy, nejprve mě omámí specifický zápach směsice syntetického textilu a pokrmů čínského bistra. Do uší doléhá všudypřítomný zvuk foukací harmoniky. Melodie rozhodně nepochází z české kotliny. Úplně jiný svět.

Podchod je plný barevných stánků s oblečením, většinou z dovozu. Dále jsou zde speciální obchody pro ty z nás, kteří nestihli slevy v tradičních obchodech. Že venku začalo pršet, poznávám podle návalu zájemců o deštník v jednom vietnamském obchůdku. K asijské prodavačce přibíhají dva muži neurčité národnosti. Z bílé igelitky vytáhnou černou mikinu ještě s cedulkou a nabízejí ji prodavačce. Žena od nich odvrací zrak a mizí v útrobách svého krámku. S tímhle nechce mít nic společného. Jdu za muži k dalšímu obchůdku. Vietnamec, kterému se tam říká pane, si mikinu dlouze prohlíží. Pak si oba pozve dovnitř. Dělám, že si prohlížím zboží. „Šest set?“ ptá se jeden z mužů. „Nelibi,“ ozve se po chvíli zpoza regálu. Dvojice odchází s nepořízenou.

Chvíli je ještě stopuji a cestou mi sedlčanský sýr o průměru jeden metr podává reklamní letáček. Harmonika hraje na celé kolo a na svém místě naproti automatu na fotky se zastavuje žena s francouzskou holí a velkým batohem. Tahá z něj nové výtisky Strážné věže a Probuďte se! „Nabízím tu časopisy s biblickým námětem. Můžete si je klidně vzít,“ láká mě paní Jarmila. „Dozvíte se v nich pravdu, jak je zapsána v Bibli a podle toho můžete vlastně najít smysl života.“ „A vy jste ho našla?“ ptám se zvídavě. „Ano. A touto svou službou chci pomáhat lidem, aby i oni mohli poznat tu pravdu a nalézt smysl života,“ dodává Jarmila.

Na konci chodby směrem k bývalému Prioru se srocují bezdomovci. Nežebrají, na nic nehrají, ani moc nemluví. Jejich konverzaci bohatě zastane krabice červeného vína. Raději přispěji harmonikáři. Ten se aspoň nadře.
„Jak se máte?“ vyruším ho uprostřed neznámého čardáše.
„Ne spík,“ odpovídá „čenglišem.“
„Pa ruski?“
„Nerazumim. Rumunski,“ vysvětluje.
„English?“
Prsty naznačuje, že anglicky maličko umí.
„How long are you here?“ zkouším.
„Dlouho, ale není (šustí prsty na znamení peněz). Malo. Práce finish, firma řekla, já…hm…aus. Já vyhodila a mongolský – práce, rumunský – ne práce. Finish, nemam peníze, ne capcarad,“ rozpovídá se najednou o svém příběhu.
„Pojedete domů?“
„Domů ne, doma šest děti, manželka Italia. Finish, finish.“

Nedaleko rumunského sólisty je obchod s českým sklem. V nablýskaných vitrínách stojí sklenice po stovkách korun za kus. „Brali jsme i od skláren, co nedávno zavřeli. Vidíte tamtu točenou nálevku v prostředním regálu? Ta je úplně poslední,“ vysvětluje prodavačka v zeleném svetru.

„Mimořádně zlevněné zboží,“ slibuje cedule na dalším obchodě. A vskutku! V tomto obchůdku nacházím DVD za velmi nízké ceny. Prohlížím si Erotické hrátky VI. a Bolek a Lolek na prázdninách. Mezitím dovnitř vchází žena s deštníkem v ruce. „Nemůžete dát ten deštník pryč?“ napomíná ženu v béžovém kabátě statný prodavač a dodává: „Mám tu samé tiskoviny a vy mi je zamokříte.“ „Podívejte se, jsem tady na linu, nic nezamokřím, budu opatrná,“ ujišťuje zákaznice. „Tak si ho dejte ke mně, já vám ho pohlídám,“ nabízí ochotně muž za pultem. „Česká republika je jen o zlodějích. Deštník držím opatrně a basta,“ přitvrzuje žena. Atmosféra houstne, vzduch by se dal krájet. Seniorka s bílými natáčkami si klepe na čelo. „Vždyť jsem tu prodavač!“ ospravedlňuje se muž. „Vidím vás poprvé v životě, proč bych vám měla věřit? A pak, nebylo by to poprvé, mám odtud špatné zkušenosti,“ odbývá prodavače zákaznice. Je čas odejít.

Myší díra žije svým vlastním životem, a pokud jí procházíme od Tesca k centru, nemáme šanci ho celý zachytit. Pokud radní rozhodnou, za takových deset let tu po obchodech i zákaznících nic nezbude. Vlak nás doveze na nové nádraží a z toho starého bude muzeum a nebo třeba divadlo. Máte-li rádi exotiku a cizí jazyky, nechte jednou všechny cennosti doma a běžte se do Myší díry projít.

Michal Horák

Rozjezdy a hladová okna

Tramvajové ostrůvky a přilehlá zákoutí se plní lidmi. Jedni se hlasitě smějí košilatému vtipu a druzí volají: „Kometa, Kometa!“ Nejdou ale na tradiční sraz „pod hodinama.“ Za patnáct minut totiž odjíždí rozjezdy.

Ztemnělé Brno by bez nočních autobusů ztratilo kousek sama sebe. Před každou celou hodinou se u „nádru“ schází výběr Brňanů i mimobrněnských, kteří se vracejí z nočních jízd, nebo třeba jen míří z práce domů. „Holko! Hej, holko! Nemáš drobák?“ žadoní dredatá slečna se psem, který štěká na všechny okolo. Začíná totiž cítit, že by mu mohlo něco padnout pod čumák. Asijská bistra otevírají náruč všem hladovějícím.

U nonstopu Susushi mají plno. „Jeden gyros a nudle,“ objednává mladík s modrobílou hokejovou šálou. „Tatárku nebo ketšup?“ ptá se asijský restauratér. Nad nádražím se vznáší kebabový opar. O kousek dál prodávají totéž jídlo pod jiným názvem, který slibuje mnohé. Mňam lahůdky. Pár plastikových židlí a stolků uvnitř. Tmavě hnědé nudle se kroutí v kovové nádobě a čekají, kterému nočnímu gurmánovi vklouznou jako hadi do hrdla. Budova, kde dřív býval vyhlášený mléčný bar a kakao s loupáčkem za dvě koruny. A ještě k tomu hráli Káju Gotta.

Zato v bistru Halong je dnes pusto. Zklamaným fanouškům Komety asi došla chuť. „Ty jsi tu sama? Jak to?“ koketně vyzvídá asi šestnáctiletý koloušek v šusťákovce Nike. Gangster z mokré čtvrti Komárov. Ve vytržení sděluje, že hulí trávu a je to fáááájn. Herák a koks prý nebere tak často. Začal znovu před týdnem, když ho pustili. Seděl, protože kradl peněženky v šalině. Už to ale nedělá. Člověk bezděky přitiskne kabelku blíž k tělu.

Sjíždí se první autobusy. Kluk v dresu nervózně otáčí kovovou padesátikorunou v prstech. Vzápětí dostává kebab v housce a přidává do kroku. Nechce čekat hodinu na další rozjezd. Krouhané bílé zelí padá všude kolem něj. „Dělej, vole! Do devadesát trojky,“ dobíhají poslední opozdilci na autobusy, které se poslušně seřadily u tramvajových ostrůvků. Řidiči dostávají pokyn z dispečinku a můžou vyrazit. S hrčením posledního autobusu se noční tep nádraží zpomaluje. Rozbuší se opět za necelou hodinu.

Aneta Bednářová