Recenze: Sci-fi Příchozí jako netradiční zkoumání podstaty času

Příchod mimozemšťanů na planetu Zemi popsaný tak trošku z jiného soudku, to je melancholický snímek Příchozí. Sci-fi drama zkoumá hloubi lidského vnímání reality na pozadí příchodu vesmírných návštěvníků.

K mému překvapení se z tématu mimozemské invaze dá ještě něco vytěžit. Překvapivý výsledek nabízí oku diváka kvalitní syntézu vizuálních efektů, promyšleného scénáře, skvělých hereckých výkonů a ponuré atmosféry. Po zhlédnutí mi film mi vnutil myšlenku: jak je možné pochopit cyklicky uzavřenou dějovou linku, která připomíná příběh vejce a slepice? Přes žánrovou klasifikaci někde na pomezí sci-fi dramatu a mysteriózního thrilleru je film prostoupen stěžejními emocemi hlavní hrdinky Louise v podání držitelky oscarové nominace Amy Adams.

Na různých místech světa přistane dvanáct nezvyklých mimozemských plavidel, které svým tvarem připomínají lávový kámen. Jedno takové přistane i v mlhavém údolí divoké Montany, jejíž prostředí okolních hor a pustých lesů umocňuje melancholickou atmosféru filmu. Oproti podobně laděnému filmu Interstelar jde o komornější snímek ponořující se více do hloubi lidského vnímání reality.

Ve své knižní předloze se Ted Chiang snaží popsat podstatu abstraktních principů moderní jazykovědy. Klíčovým tématem filmu není destrukce civilizace mimozemskými tvory, ale vzájemné dorozumění. Některým divákům bude chybět monstrózní boření celých měst, jako tomu bývá v jiných žánrově podobných snímcích. Maximálně to ale vynahradí rozsáhlé zkoumání jazykové bariéry mezi nelidskými skřeky mimozemšťanů a pozemským jazykem.

Nadpozemská loď chapadlovitých mimozemšťanů bortí mýty nejen o chápání prostoru, ale také gravitace a času. Jejich důvod příchodu na Zem není lidstvu znám. Proto se lingvistka Louise Banks společně s kolegou fyzikem Ianem Donnellym (Jeremy Renner) vydává zkoumat jazykové zvyklosti návštěvníků do středu lávového kamene. Jejich komunikace je založena na prapodivných zvucích a kruhových obrazcích, které jsou sestaveny z inkoustových linií a skvrn. Klíč ke krizové komunikaci s vesmírnými návštěvníky je skrytý hluboko v nitru hlavní hrdinky.

Režisér Villeneuve proměnil příběh ve fascinující multidimenzní zážitek. Největší důraz kladl na vizuální vyjádření pocitů hlavní hrdinky, na chladnou atmosféru v nitru vesmírné lodi a zobrazení lidské zranitelnosti v ní. Velkolepé scénografické pasáže, které filmu dodávaly na dynamice, podbarvila pohlcující hudba skladatele Jóhanna Jóhannssona.

Pomalejší tempo dává diváku prostor pro umělecký vjem při pozorování mimozemské komunikace s tou lidskou. Film ale patří k takovým, které diváku nenápadně a s lehkostí během vyprávěcí linky sdělují více či méně viditelní indicie. Těma si ale může být definitivně jistý až na samém konci filmu. Tomu všemu dopomáhá dokonalá souhra střihu, prolínání několika časových linek a způsob zprostředkování informací, které divák musí vstřebat. Finální rozuzlení ale stojí za to. Máme adepta na sci-fi roku a třeba se i Amy Adams konečně dočká zlaté sošky.

(KAROLÍNA HANZELKOVÁ)