Pražská kapela Tata Bojs byla založena v roce 1988. Za dobu svého působení vydala devět alb a získala celkem deset Cen Anděl. Na začátku října vydali album s názvem A/B.
Devátého října vydala kapela Tata Bojs desku s názvem A/B. Lomítko charakterizuje kontrasty, které se v textech hojně vyskytují. „Nebylo to záměrem, ale všimli jsme si, že se nám v textech často opakují protiklady jako den a noc, žena a muž, západ a východ," vysvětloval bubeník a zpěvák kapely Milan Cais. Ten kapelu založil s kamarádem Markem Huňátem, se kterým se seznámili už ve školce. Na základní škole seděli společně v lavici a už v páté třídě plánovali kapelu. Co vzkazují studentům naší univerzity? „Měli byste studovat, ale potkávejte se také s kamarády a tvořte si kontakty“ radil klávesista kapely Jiří Hradil.
Název kapely má původ v knize Karla Čapka a jeho "tapa boys" nebo také čerti. Tata Boys zní trochu usedleji. Kam byste se pocitově zařadili spíš?
Jirka: Důležité je tam to "boys". Cítíme se jako muži.
Milan: Jsme už staří chlapi. Ale stejně se pořád oslovujeme kluci. Možná proto, že komunikujeme pořád s mladými lidmi, cítíme se tak i my.
Měli jste na začátku tvorby nového alba tématický koncept, kterého jste se chtěli držet?
Milan: Kupodivu neměli. Byl to volný a přirozený výběr témat za dlouhé časové období. Na konci minulého roku jsme představili stranu A, to znamená Antikvariát a S ní. Jsou spíš pomalé a smutnější, ale myslím, že zbytkem písní jsme to vyrovnali.
Důležitou roli zde hraje také rubikova kostka, ne?
Milan: Při skládání se nám “vyloupla” písnička Rubik a Kubrick. Líbilo se nám, že rubikova kostka je výrazná také vizuálně a vytvarně. I když ji mistr Rubick vynalezl v roce 1974, my ji vnímáme jako záležitost svého dětství a osmdesátek. Deska má odkazy do té doby i v samplech. Chtěli jsme to tedy zastřešit rubikovou kostkou, která figuruje i na koncertech, kde je celá scéna řešená do devíti polí. Nechal jsem se tím volně inspirovat také pro akvarel na obalu.
Nové album je často hodnoceno také jako posluchačsky “přístupnější”. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Jirka: Myslím, že je spíš přirozeně vyzralejší. Člověk s věkem získá zkušenosti a dokáže se daleko jasněji a jednodušeji vyjádřit.
Milan: My měli vždycky sklony k experimentování, čehož jsme tohle album ušetřili. Tentokrát nám to připadalo zbytečné, písně mají výpovědní hodnotu samy o sobě, jak jsme je složili. Lidi se nás často ptají, jestli jsme chtěli udělat popové a přístupné album. Ne. Jen jsme písně tenkorát neokořenili “divnozvukama”.
Některé texty se dají vnímat jako kritika současného dění. Jde o záměr?
Milan: Písničky, na které nejspíš narážíte, Národní a Gastronaut, jsou texty, které mají datum vzniku hlouběji do historie. Obě měl Mardoša (přezdívka spoluzakladatele kapely Marka Huňáta pozn. red.) napsané už při tvorbě alba Ležatá osmička. Tenkrát pro nás ale byla žhavější jiná témata. Teď po takové době získává úplně nové konotace vzhledem k současnému dění. Nebyl to záměr, ale vnímáme to. Jakoby tyto staré texty dozráli do správné doby.
Kdy jste měli naposledy sushi s colou? (Odkaz na písničku Gastronaut pozn. red.)
Milan: Já si dávám poměrně často sushi, ale colu ne. Mardoša měl tu kombinaci v Koreji minulý rok, ale on není vůbec na sushi, spíš na tu colu.
Jirka: On nerad experimentuje, nemá rád místní jídla. Ta cola je podle mě berlička k tomu sushi, které je už za hranou jeho odvahy.
Milan: V jedné exkluzivní thajské restauraci Mardoša požadoval jídlo bez koriandru, hub a syrového masa, což jsou přísady v každém jídle, které tam nabízeli. On má rád jen jídla od své babičky.
Jak hodnotíte koncerty, kde nové písně zazněly poprvé?
Jirka: Nám se to jako aktérům špatně hodnotí. Ale Dušan (producent a zvukař kapely Dušan Neuwarth pozn. red.) říká, že všechno dobře funguje.
Milan: Prý má poprvé z nových písní pocit nenásilného vplutí mezi ty staré. U dřívějších alb trvalo třeba i půl roku než si písničky “sedly”. Teď to jde samovolně, což je dobrý signál.
Turné jste plánovali už třičtvrtě roku dopředu. Jde o dlouho očekávanou událost. Znáte to pravidlo, že čím lépe se povede zkouška, tím pravděpodobněji přijde zádrhel při koncertu?
Milan: Stává se to. Když jsme měli před lety koncert v SaSaZu, využívali jsme na pódiu ledky, jako při aktuálním turné, jenže byly umístěné velmi nízko. Když jsme zkoušeli, nechávali jsme rozsvícené nouzové osvětlení, takže šlo trochu vidět. Pro efekt nástupu při koncertu jsme ale poručili, ať na pár vteřin zhasnou i to nouzové.
Jirka: Jak jsme ale vybíhali zezadu, narazil jsem silou přímo do hrany jedné ledky.
Milan: První jsem Jirku viděl na zemi svaleného. Sedl si za klávesy, krev mu stékala z hlavy na košili a klávesy. Lidi si mysleli, že jde o nějakou naši srandičku. Po první písni přiběhli zdravotníci, kteří mu to narychlo sešili. Jura se rozhodl statečně koncert dohrát.
Jirka: Byl to nejhorší koncert mého života, od první chvíle jsem chtěl, ať už skončí.
Milan: Nakonec to ale nebyl špatný koncert, protože nadšení, že pokračujeme, bylo dvojnásobné.
Čtete si kritiku a recenze na svou tvorbu?
Jirka: Nejlepší je, když jsou díla chválena i kritizována. Teď nám to spíš chválí.
Milan: Já musím říct, že recenze čtu nerad. Ať už jsou negativní nebo pozitivní, je mi to nějak fyzicky nepříjemné. Vydaná deska se pro mě stává minulostí. Beru ji jako hotový balíček. Buď to lidi přijmou nebo ne.
Milan: Texty skládáme s Mardošou. Každý postupujeme jinak. On je velký systematik a má ve všem pořadek. V počítači má složky s pojmenovanými nápady. Já jsem bordelář, většinou si nápady píšu na kus papírku. Od té doby, co mám chytrý telefon, píšu nebo nahrávám do něj. Často ale nemusím mít napsaný ani úrývek a rým. Spíš sbírám nápady, který vidím klipově a obrazově, a potom je rozpracovávám dál.
Součástí textů jsou časté slovní hříčky, sbíráte je dlouhodoběji?
Milan: Texty skládáme s Mardošou. Každý postupujeme jinak. On je velký systematik a má ve všem pořadek. V počítači má složky s pojmenovanými nápady. Já jsem bordelář, většinou si nápady píšu na kus papírku. Od té doby, co mám chytrý telefon, píšu nebo nahrávám do něj. Často ale nemusím mít napsaný ani úrývek a rým. Spíš sbírám nápady, který vidím klipově a obrazově, a potom je rozpracovávám dál.
Součástí textů jsou časté slovní hříčky, sbíráte je dlouhodoběji?
Milan: Texty skládáme s Mardošou. Každý postupujeme jinak. On je velký systematik a má ve všem pořadek. V počítači má složky s pojmenovanými nápady. Já jsem bordelář, většinou si nápady píšu na kus papírku. Od té doby, co mám chytrý telefon, píšu nebo nahrávám do něj. Často ale nemusím mít napsaný ani úrývek a rým. Spíš sbírám nápady, který vidím klipově a obrazově, a potom je rozpracovávám dál.
- See more at: http://www.munimedia.cz/prispevek/recenze-na-svou-tvorbu-ctu-nerad-rika-milan-cais-z-kapely-tatabojs-9617/#sthash.obaqTVsL.dpuf
Pracujete na písničkách všichni dohromady?
Milan: Vysvětlím to v kontextu skládačky na obalu posledního alba. Jednotlivá barevná pole se do sebe vpíjí a navzájem prolínají. Pro mě to znázorňuje nás, samostatné osobnosti, které se spolu setkají v čase koncertů a zkoušek. Každý přijde ze svého rodinného života a vlastního světa uvažování. Pak se setkáme a naše energie a nápady se navzájem prolnou. Na všech albech se podílíme všichni společně.
Jako kapela fungujete už osmadvacet let. Je nějaká věc, která vám bytostně schází ze studentských let?
Milan: Samozřejmě jakási bezstarostnost. Tenkrát nebyl problém domluvit se, odjet na čtrnáct dní na chatu a psát písničky. Teď je pro nás na prvním místě rodina.
Jirka: Já moc rád vzpomínám na období vysoké školy. Je to takový čas navíc, kdy už je člověk dospělý, ale má spoustu času na formování sebe a navazování přátelství.
Proměnilo se publikum za tu dobu, co hrajete?
Milan: Lidé, kteří na nás chodí v poslední době, jsou často naši staří fanoušci středního věku. Mají odrostlé děti, takže se vracejí. Už zase můžou divočet. Často ale vidím taky hodně mladé lidi a jsem z toho překvapený.
Je vůbec pro vás na relativně malé české scéně prostor, kam se posunout?
Milan: Tuto otázku si taky klademe. Jednu dobu jsem si myslel že ne. Ale jednou za čas objíždíme menší města v ČR, říkáme tomu misonářské koncerty, kde hrajeme s oblíbenými kapelami. Když tam přijedeme my s pisničkama typu Papírovka, je to vždycky zvláštní kontrast. Někdy se nás lidi po koncertech ptají, jaktože o nás nikdy neslyšeli. Asi nás má pořád kdo objevovat. Možná je to tím, že nás nehrají rádia.
Kdyby vám některé rádio nabídlo spolupráci, odmítli byste?
Jirka: Nebránili bychom se. Někdy přemýšlíme, čím to je, že se ve vysílání nepouští v podstatě i obyčejné popové písničky kapel, jako je Vypsaná fixa nebo Priessnitz.
Milan: Ale nechci, aby to vypadalo že skuhráme, že nás nehrají v rádiu. Obešli jsme se bez nich osmadvacet let a myslím, že se bez nich obejdeme nadále.
Tereza Hrabinová
