Jeden ze soutěžních filmů gay-lesbického festivalu Mezipatra od scénáristky a režisérky Kanchi Wichmann svým názvem žádá: „Neopouštěj mě“. Film, kde do poloviny čekáte, až se něco stane, tomu však neodpovídá.
Lesbické drama „Neopouštěj mě“ má poměrně jednoduchou zápletku. Mladé lesbičky Sally a Liza žijí ve společném bytě v Londýně. Obě hrdinky obklopuje svět hudebního undergroundu, který je prošpikován nočními zátahy plnými alkoholu a drog. Nedostatek peněz a z toho plynoucí nervozita v kombinaci s nevyřešenou minulostí Sally způsobuje, že si Liza není jistá absolutně ničím, co tvoří její svět. Frustrace z tiché domácnosti vyvrcholí bouřlivou bitkou, při které si Sally a Liza vyznají lásku. V tu chvíli se zdá, že se věci obrátí k lepšímu. Jenže na scénu vstoupí zelenooká příšera Žárlivost, symbolizovaná kamarádem Vinem, který Sally tajně miluje. Vino o svou lásku bojuje všemi dostupnými zbraněmi. Drama se odehrává v komunitě, která fetuje a co se týče alkoholu, nezná hranice. Při jedné bouřlivé párty se na záchodku vyspí se zdrogovanou Sally a nenapadne ho nic jiného, než toto neférové vítězství vmést Lize do tváře.
Prvotním problémem filmu „Neopouštěj mě“ je fakt, že je zaměřen na velmi úzkou skupinu diváků. Wichmann měla v ruce poměrně zajímavý materiál, kterého se, k její škodě, chopila příliš úzkoprse. Od počátku vše směřuje k tomu, že na toto lesbické drama naláká pouze homosexuální případně bisexuální ženy, které se chtějí podívat na něco, co je tak nějak o nich. Bohužel ani pro tuto skupinu to nebude to pravé. Režisérka se totiž nesnažila přidat filmu nějaký nadstandardní rozměr (Pokud tedy prázdné dialogy o dvou až třech větách zhruba do poloviny filmu neskrývají hlubší umělecký záměr). Jako vyšší hodnotu lze možná považovat sympatické počínání práce kameramana Davida Pietkiewicze, ale i tomu je co vytknout. V obou scénách, díky kterým lze tento film zařadit do dramatu, zvolil statické snímání, byť by situaci více slušela dokumentární kamera.
Wichmann nezapře inspiraci Trainspottingem, podobně laděným britským snímkem z devadesátých let. Jenže vedle tohoto dnes již kultovního filmu značně pokulhává především herecké obsazení. Na obranu scénaristky a režisérky v jedné osobě je třeba dodat, že k natočení tohoto přes hodinu a půl dlouhého snímku měla k dispozici v přepočtu něco málo přes milion korun, takže herecké esa by se k tak náročným rolím asi jen stěží upsala. I přesto režisérka dokázala najít herečku, která svým výkonem vyčnívá nad ostatní. Představitelka Lizy, Kat Redstone, dokázala velice přesvědčivým způsobem zahrát ženu, která miluje a zároveň nenávidí. Otáčí se v kruhu a neví, jak z něj vystoupit. Nakonec však, i přes alkoholem zakalený pohled na svět, najde zodpovědnost především vůči sobě samé.
Jestli něco tomuto nepříliš přesvědčivému filmu nelze upřít, tak je to výborná hudební kulisa. Vzhledem k tomu, že se podstatná část děje odehrává v londýnském hudebním undergroundu, bylo nutné citlivě zvolit soundtrack. Zřejmě právě díky němu máme skutečně pocit, že život dvou lesbiček v zatuchlé části Londýna může být rozervaný, bolestivý a zároveň šťastný . Možná právě hudba je důvodem, proč tenhle film nelze označit za úplný propadák.
Hodnocení: 49%
Dita Ondrejková
