Recenze: Husa na provázku ulovila Havlovo Prase

Brněnské divadlo Husa na provázku zařadilo do svého repertoáru jeden z méně známých textů Václava Havla s názvem Prase. Vůbec první divadelní nastudování této absurdní historky rozhodně stojí za pozornost.

Zkouska hry Prase v divadle Husa na Provazku.Pavel Zatloukal, DHNP

Divadlo Husa na provázku si na své dramatické konto připisuje další velké plus, prvenství a raritu. Na svých prknech představuje divákům málo známý a na dlouhou dobu zapomenutý text Václava Havla Prase. Jednoaktovku, která jako jedna z mála Havlových her není zařazena do jeho sebraných spisů, představil divadelní soubor brněnskému publiku na dvou březnových veřejných generálkách. Předpremiéru bude mít Prase 12. dubna v pražském Divadle Archa a oficiální premiéru odehraje provázkovský soubor 12. června na nádvoří hradu Špilberk při příležitosti zahájení prvního ročníku mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno.

„Dávno jsem zapomněl, že jsem text Prase někdy napsal, a tak vděčím přátelům, že ho objevili a rozhodli se ho použít," píše Václav Havel v programu hry. Spis z počátku osmdesátých let zachycuje absurdní kolotoč událostí, který se rozpoutává, když se Havel snaží sehnat prase na zabijačku pro několik svých přátel. Není totiž snadné najít ve Vlčicích prase pro pochybného disidenta. „Báli se, že by mohli být spojeni s něčím, co by je mohlo diskreditovat - zabijačka u Havlů na Hrádečku," říká bezradný Havel v podání Milana Holendy, když je už několikáté místní prase příliš malé, příliš vzdálené, případně vůbec neexistuje. To vše pečlivě dokumentuje východním blokem uchvácený anglický novinář (Michal Dalecký), jehož „zápaďácká" naivita je už asi poslední kapkou pro zcela vyčerpaného Havla. Nakonec se od budoucího prezidenta dozvídá jediné: „Jděte už všichni do prdele!"

Když 20. a 25. března zkoušeli herci divadla Husa na provázku Prase před nabitým zrcadlovým sálem Domu pánů z Fanalu, poprosil režisér hry Vladimír Morávek diváky o shovívavost. Nebylo jí však třeba. Z herců po celých sedmdesát minut sálalo, že si hru užívají a s Havlovým textem jsou sžití. Prase provázkům prostě padne jako ulité.

Václav Havel je v provedení Milana Holendy až neuvěřitelně věrný. Jeho slušnost, trpělivost a naivní důvěru mu prostě nelze nevěřit. Hlasový projev vzbuzuje zprvu obavy: To bude celou dobu napodobovat Havla? Přirozenost, kterou z něj však lze záhy vycítit, diváka ujišťuje, že nejde o žádné parodování a napodobování, ale zřejmě o dokonalé souznění s rolí. Nedokážu si totiž jinak vysvětlit, jak je možné, že na konci představení už mi Holenda připomínal bývalého prezidenta i zjevem. Za všechny vykutálené čecháčky mluví v představení nejsilnějším hlasem Jiří Kniha, který se jako hostinský v jedné osobě a jako traktorista Fanda Vondráček v osobě druhé snaží Havlovi prodat své prase, aby mu je v následující minutě zase odepřel. „Tady u nás se vždycky prase sežene!" slibuje Havlovi, jeho ženě Olze (Andrea Buršová) i příteli Kešotovi (Eva Vrbková). Chvilky nadšení ve mně vzbuzoval i Václav Hanzl v roli mírně dementního Ládi a Jiří Hajdyla jako žena hostinského. Rozporuplné pocity naopak zanechával otravný rozjuchaný reportér Michal Dalecký. I když mě však jeho „fenk jů" nepříjemně nadzvedávalo ze židle, musela jsem nakonec (a právě proto) uznat, že Dalecký odvedl svoji úlohu výborně. Vždyť právě jeho dotěrné otázky Havla nakonec donutily použít ono ošklivé slovo, a to měl s tím „krejzy" anglickým novinářem mnohem víc trpělivosti než já.

Provázkovské nastudování Prasete aneb Václav Havel´s Hunt for a Pig s podtitulem Opereta dell´arte s ironií rýpe do lidské přízemnosti a malosti, přičemž vyvolává dokonalý pocit absurdity, která chvílemi přerůstá v trapnost prostupující celým sálem. Tisíckrát vyřčená otázka „Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh zdraví dá" zůstává nezodpovězena, nikomu už nelze věřit, na nic se spolehnout.

Při představení nastal ten vzácný okamžik, kdy herec s nadšením interpretuje autorovo sdělení a divák ho se stejným nadšením přijímá. To vše s očekáváním, tu s otevřenými ústy, tu s chápavým úsměvem. Nakonec si diváci v sobě odnáší zvláštní pocit, kterému každý rozumí po svém a každý si ho ještě chvíli hýčká, než opět podlehne každodenní všednosti.

Iva Strouhalová