Tanec. Pro někoho zběsilé házení končetinami na diskotékách, pro jiného jsou to kočky z tanečních v nádherných šatech. Pro Kateřinu Grošofovou je to životní styl. Jak se dívá česká veřejnost na tanec jako sport? Jaké starosti sebou nese profesionální tančení a co je třeba zvážit, když uvažujete o profesionální dráze?
Jaké jsou podle vás podmínky pro profesionální tančení v České republice?
Tanec je hodně drahý sport. Aby ho byl člověk schopný dělat na hodně vysoké úrovni, je nutné mít movité rodiče, kteří vás zabezpečí a zařídí vám drahé tréninky s těmi největšími profesionály. Pokud jde o světovou úroveň, je ideální trénovat se světovými trenéry. Podpora rodičů je velmi důležitá. Já jsem ji třeba neměla. Řekla bych, že v jiné zemi, kde je tento sport více populární, jako třeba Itálie, Německo nebo v současnosti zejména Rusko, jsou podmínky lepší. Pokud jde o tu nejvyšší taneční úroveň, je spolupráce právě s Ruskem nebo Itálií na místě.
Jaký je pohled české veřejnosti na tanec?
Nesetkala jsem se s moc kladnými názory na tanec. Tancování je podle veřejnosti spíše takové odreagování. Lidé si představují pod tancem blbnutí na zábavách, o tom to ale samozřejmě není. Dříve jsem zkoušela klasické lyžování, je to náročný sport ale individuální. Tanec je sport párový a o to náročnější. Musíte být s partnerem jedna bytost, jako jing a jang, navzájem si rozumět a doplňovat se.
Jak dlouho jste byla profesionálkou?
Pět let už kvůli úrazu nemohu závodně tancovat. Před tím jsem se tancování věnovala také pět let.
To jste začínala poměrně pozdě.
Ano. Byla jsem už starší. Když jsem ve svých deseti letech začínala, někteří vrstevníci už byli mistry republiky. Tancování funguje tak, že začínáte v nižších třídách a díky bodům ze soutěží postupujete do výší tříd. Byla přede mnou náročná cesta, abych dohnala své kolegy.
Kdy je podle vás ideální věk pro první taneční krůčky?
Ideální je začít kolem první třídy, tedy v šesti, sedmi letech. Pro holky je nutné sehnat si ideálního partnera. O to se v takhle útlém věku musí postarat rodiče nebo taneční klub.
Jak jste začínala s tancem vy?
Já odjakživa milovala tanec a pohyb. Tehdy jsem měla jisté problémy v rodině a tak jsem si našla tento sport. Tréninky jsem měla blízko od domova. Celkově mě na tanci láká to, že člověk cítí hudbu. Právě tancem a pohybem tanečník vyjadřuje, co z hudby cítí. Jak na něho hudba působí. Pro mě jde o odreagování, dostání se do jiné dimenze života. Když tancuju, tak jsem nejšťastnější na světě, jsou to nejkrásnější chvíle života.
Už jste zmiňovala finanční náročnost. Jak je to s tlakem na psychiku člověka?
Děvčata musí být hubená. To je rozhodně velký tlak na psychiku. Já, když jsem dostala nabídku od lepšího trenéra, tak první podmínka byla, že postavou musím být prakticky anorektička. Holky se musí začít hodně malovat, to také může někomu vadit.
A co fyzička a dopady na lidské tělo?
Musí se tancovat na vysokých podpatcích. Trávit na nich celý den rozhodně není ideální pro zdraví. Zejména trpí kolena. Co se týče dětských tanečníků, je problém i v jejich vývoji. Tanec je hodně fyzicky náročný a takové sporty ovlivňují růst. Děti můžou zůstat malé. Co se týče fyzičky, nejnáročnější jsou samotné závody. Když dojdete až do finále, máte vypadat nejkrásněji a nejelegantněji, jenže jste už často naprosto vyčerpaní. Lepší kluby se tak vedle tréninků tancování zaměřují i na fyzičku.
Bylo obtížné skloubit vrcholové tancování se školou, s jinými koníčky nebo osobním životem?
Je to hodně náročné. Mívala jsem tréninky každý den až na pondělí. Víkendy jsem pak trávila na soutěžích. Učení jsem zvládala vždycky v noci na záchodě u sestry, kde jsem přespávala (smích). Je to takový život po taškách a doma jsem se skoro neukázala. To rodičům vadilo. Co se týče osobního života, tanec mě absolutně naplňoval. Kamarády jsem si našla mezi kolegy. Tanečníci jsou obecně dost specifická skupina. Kluky společnost často vidí jako jinak orientované. Přitom se k dívkám chovají moc pěkně a jsou pravými gentlemany.
Jaké tance máte nejraději?
Co se týče latinskoamerických, vždy jsem měla ráda sambu. Je to takový živý tanec na způsob karnevalu v Riu. Když jsem byla ve vyšších kategoriích, tak jsem si oblíbila paso doble. Je hodně o výrazu a o pocitu. No a samozřejmě romantický waltz.
Co tance na diskotékách a zábavách?
Ty mám strašně ráda! Nejlépe si pěkně zahopsat v kotli.
Co vnímáte jako nejsilnější zážitek vaší kariéry?
Nejemotivnější pro mě byl jednoznačně víkend, kdy jsem jeden den s partnerem vyhrála nádhernou soutěž v Hradci Králové, kde jsem to vůbec nečekala. Byl to krásný pocit. Druhý den jsme pak soutěžili v Pardubicích, kde se mě stal ten osudový úraz, který mě nedovolil v závodním tančení pokračovat.
Kvůli zranění jste musela se závodní kariérou skončit, tanci se ale věnujete nadále. O co přesně jde?
Když jsem přišla do Brna na školu, shodou náhod jsem narazila na starého kamaráda z mých tanečních let. Ten se už aktivně zapojoval do fungování jedné místní tančírny. Společně teď vedeme hodiny latinskoamerických tanců. Lekce máme jednou za dva týdny. Jsem ráda, že jsem se tímto způsobem mohla k tanci vrátit. Jednou za semestr děláme speciální tančírnu. Zrovna minulý týden jsme měli jednu takovou akci. Třeba loňský semestr jsme pořádali prvorepublikovou lekci. Všichni dorazí krásně dobově oblečení a na ty nejlepší čekají i věcné ceny. Ohlasy máme hodně pozitivní. Vstup je dobrovolný, ve středu od devíti do jedenácti hodin si lidé můžou zatančit v krásném prostoru. Najdete nás na Kamenické 5 tady v Brně.
Medailon
Kateřina Grošofová se narodila v roce 1993. Odmalička miluje sport a začínala s lyžováním. V deseti letech se začala věnovat tancování na profesionální úrovni a se svým partnerem sklízela úspěch na mnohých soutěžích. Před pěti lety ji zranění donutilo ukončit kariéru. V současnosti vede hodiny latinskoamerických tanců v tančírně Masarykovy univerzity. Na univerzitě i studuje, konkrétne na Lékařské fakultě.
Ondřej Kašpárek
