Radosti a strasti cyklistů v Brně

Na kole jezdím ráda a často, do města jsem si ale nikdy netroufla. Až do loňska. Díky autoškole jsem se konečně naučila dopravní předpisy. Cyklista, který je nezná, nemá ve městě co dělat.

Mnoho řidičů na cyklisty ve městě nadává. Chápu snad skoro všechny jejich výhrady, ale také jsem přesvědčená, že kdyby cyklisté i řidiči byli slušní, na silnici by se snesli.

Uznávám, že Brno není ideálním městem pro pěstování cyklodopravy. Jezdit po městě autem mi ale také přijde docela zbytečné. Kromě stále omýlaných negativních dopadů na životní prostředí je tu ještě jeden pro většinu řidičů viditelnější problém. Parkování. Cyklista zaparkuje skoro všude.

Městská hromadná doprava také nemusí být ideálním řešením. Do školy jezdím přecpanou jedničkou. Je to nejvytíženější linka v Brně. Nejednou jsem šla z města domů těch osm kilometrů pěšky, protože jet šalinou mezi třetí a čtvrtou odpoledne je prakticky nemožné.

Nedávno jsem se opravdu nutně a rychle potřebovala dostat do centra. Mětská hromadná doprava mě ale těžce zklamala. Na tramvaj, která by měla jezdit každých pět minut, jsem čekala půl hodiny. Nevím, jestli to byla chyba dopravního podniku nebo ne, ale nevešla jsem se ani do akademické čtvrthodinky. Proto jsem se rozhodla vrátit se po roce zpět ke kolu. Většinou je to totiž opravdu nejrychlejší a nejspolehlivější dopravní prostředek.

Podobným myšlenkovým procesem prošli nejspíš i ostatní cyklisté. Mám ale pocit, že rozhodnutím jezdit na kole u většiny z nich přemýšlení skončilo. Asi kolo považují za bezpečnější dopravní prostředek do města než já. Nepochopím, jak může jet na kole do města někdo, kdo nezná dopravní předpisy a základní povinné vybavení.

Stejně tak mě vytáčí ti, kteří jezdí bez přilby. Je totiž povinná jen do osmnácti let a na kráse člověku dvakrát nepřidá. Možná jsem na ty, kteří s přilbou nejezdí, moc tvrdá, ale mě samotné už přilba jednou zachránila před otřesem mozku a viděla jsem člověka, kterému zachránila život. Po pádu z kola byla na dvě půlky. Bez ní by nepřežil.

Ještě horší jsou cyklisté, kteří jezdí v noci neosvětlení. Tím hůř, že světla na kolo jsou v noci a při snížené viditelnosti ze zákona povinná. Pokud je člověk zapomene a venku se setmí, může jet městskou hromadnou dopravou. Večer už tolik lidí nejezdí, takže se do vozidla vejde. Jen je třeba upozornit řidiče, který musí s přepravou kola souhlasit. To je stejné jako u kočárků. A pokud člověk vlastní šalinkartu, veze kolo zadarmo.

Zároveň bych chtěla upozornit řidiče, že při předjíždění cyklisty musí dávat znamení o změně směru jízdy. A když stojí na semaforu nebo v koloně, může je cyklista jedoucí stejným směrem objet z pravé strany. Ano, i toto je v zákoně. Já to třeba nedělám, protože mi to nepřijde moc bezpečné, ale smí se to.

Docela často se domů vracím až v noci. Na kole, potemnělým Brnem. Při odbočování na křižovatkách se ale dost bojím. Osvětlené kolo sice mám, ale ne každý za mnou jedoucí řidič si všimne mávající ruky, která naznačuje můj úmysl zabočit. Jsem blázen? Ne, blázni jsou ti, kteří jezdí v noci bez přilby a bez světla a s dodržováním dopravních předpisů si zrovna netykají.

Já jsem si včera koupila reflexní vestu a pásky na ruce. Abych byla líp vidět a míň se bála. Těch pár korun mi totiž za moji bezpečnost stojí.

Autorka: Jana Vondrová

Další publicistické i zpravodajské články najdete na www.munimedia.cz