Putovali jsme k bažině, snad ne naposled

Program plný zážitků nabídla sobotní exkurze k drnovické bažině Žumpa. Tradiční dubnová pouť, návštěva vesnice s promítáním filmu i pohoštění přilákali přes dvě stě nadšenců.

Brno, Drnovice - Zamračenou oblohu prořezávají stále prudší proudy vody. Před brněnskou fakultou sociálních studií přicházejí desátého dubna půl hodiny po poledni lidé v nepromokavých bundách s deštníky. Všichni čekají, až se dvěma autobusům otevřou dveře. Pak začne boj o volná místa. Sto šedesát lidí se bude muset vejít do dvou starších karos. „Pokud chcete, klidně si nastupte,“ říká menší řidič, který kouří u dveří. Když mezi prvními nastupuji, čekám reakci podobnou té na základní škole. Čekám, že se všichni nahrnou ke dveřím a budou se předbíhat. Většina nastoupí až po deseti minutách. Poté, co dokouří. Vedoucí katedry environmentálních studií Zbyněk Ulčák přichází tradičně v zeleném a s valaškou v ruce. „Omlouvám se za spoždění. Prosím všechny, aby případně uvolnili místo lidem se staršíma nohama,“ vítá účastníky. Není potřeba někoho pouštět sednout, všichni postarší cestovatelé byli v autobuse mezi prvními. V uličce zůstává stát jen dvacítka lidí. „Ještě, že je škaredě, spoustu lidí se nedostavilo,“ zavtipkuje Ulčák nahlas, když se rozjíždíme.

Cesta netrvá dlouho, po padesáti minutách vystupujeme na zastávce v Drnovicích. Malá náves s kostelem a kulturním domem je zaplněna lidmi. Po chvíli všichni vyrážíme do kopce. Procházíme uličkou hezky upravených domků, pak stoupáme mezi poli a občasnými keříky. „Nevíš jak je to daleko?“ ptá se zchváceně vyšší černovláska ve žlutém svetru svého kamaráda. „To nevím, ale když je to pouť, chvíli asi půjdeme. Možná sis měla vzít lepší boty,“ zasměje se mladík s červeným batohem nad plátěnými teniskami.

Bažina Žumpa, která je cílem poutě, se dá snadno poznat. Menší vodní plocha obrostlá stromy a keři je nápadná mezi zelenými a hnědými poli. „Od chvíle, kdy je chráněným mokřadem, nenosí sem místní své odpadky,“ vysvětlil už dříve svým studentům profesor Pavel Klvač. Dnes kráčí s praporem pořádajícího spolku Drnka vedle muže s vlajkou katedry v čele průvodu. Klvač se zastavuje na plácku u bažiny. Vedle něj se postaví muži v zeleném s lesními rohy, kytarista, vlajkonoš, pár dětí a další osoby, které zřejmě patří k pořadatelům. Pavel Klvač má oblek s motýlkem, který vypadá jako by byl špatně upravený schválně. Pokouším se lidí vepředu nafotit. Stejný nápad má ale asi třicet lidí, a tak si všichni vepředu navzájem překážíme. Jdu raději dozadu, odkud mám lepší výhled. Takže se tác s bioslivovicí ke mně dostane hodně rychle. „Vypít a skleničku šup do koše,“ vyzývá milá žena, která prochází davem s pálenkou.

Dva trubači zahajují program. „Vítejte na poslední pouti k bažině. Je poslední už asi čtvrtý rok,“ usmívá se Klvač a při slovech máchá poloprázdnou lahví. Při jeho proslovu se všichni doslova řehtají. Zbyněk Ulčák dodává, že se v pondělí bažina zaveze pískem a že je dobře, že jsme se na ni přišli naposledy podívat. Při zpívání písničky o vápeníkovi, který se podle místní historky v bažině utopil, propuká dav ve smích. Dál se recituje báseň, zpívá hit Jožin z bažin a poslouchá hymna katedry v podání smyčkového kvarteta. Pro nezasvěceného trochu podivný obrázek, pro zúčastněného skvělá zábava.

Když si prohlédneme, vyfotíme a zhodnotíme krásu mokřadu, vydáváme se rychle zpět do vesnice. V místním kině na nás čeká divadelní představení Mojmíra Vlašína o setkání Mauglího s Yetim. I když celkem s přáteli pospícháme, obsadíme v sále až předposlední řadu. „Nechápu tyhle lidi. Ty lístky jsou očíslovány normálně podle míst. Oni to snad nikdy neviděli,“ rozčiluje se kvůli místenkám postarší uvaděč, který dovolí posledním vstupujícím přinést si z předsálí židle. Děj hry je setkání dvou mytických stvoření s novináři. Tisková konference nabývá komičnosti ve chvílích, kdy se tisk nemůže dobrat odpovědí na aktuální světové problémy, jako je například světová hospodářská krize. Obě postavy se totiž snaží vysvětlit svůj postoj k přírodě a novináři to jednoduše nechápou. Hra končí ve chvíli, kdy Paris Hilton ukořistí pozornost tisku a Yety s Mauglím pochopí, že svět o jejich poselství záchrany nestojí. Bouřlivý potlesk si amatérští herci skutečně zasluhují.

Nastává opět přesun, tentokrát do místního kulturního domu, kde program pokračuje. Když přicházíme, můžeme se sami obsloužit u stolů s místními dobrotami a vínem. Ochutnáváme koláče a chleba se sádlem. Po deseti minutách v zaplněném sále jsou stoly jako vymetené. Zůstávají jen jablka a minerálky. Naštěstí jsou pochutiny občas doplňovány, i když mizí téměř okamžitě. „Ten chleba se sádlem byl prostě výborný. Dala bych si ještě, jenže už není,“ říká mi kamarádka Anička. Procházíme spolu výstavu fotografií z regionu Drahanská vrchovina a z rumunského Banátu, kam jezdí studenti environmentalistiky v rámci školního kurzu. Atmosféru doplňuje kapela Akord 58. „Prý začali hrát v roce padesát osm. Vypadají na to, že? Musejí si dávat po každé písničce pauzu,“ říká nám se smíchem spolužačka Míša. Všímám si, že je tu spousta místních. Prohlížejí si fotografie ze sousedních obcí a diskutují o nich.  

U vchodu se dají koupit pohlednice nebo knihy o regionu. „V prodeji je také třetí díl z trilogie, kterou jsme připravili se studenty. Jde o fotografie vesnického života,“ říká Pavel Klvač na pódiu, čímž vzbuzuje zájem a u prodejního stolku se tvoří fronta. „U vstupu při autobusu budeme kontrolovat, kdo knihu má. Pokud ji neukážete, nemůžete s námi jet zpátky do Brna,“ vtipkuje Ulčák. U stohu knih ale zjistím, že pro studenty je zadarmo. Za podpis. Z radosti si zakoupím i předcházející díly.

V půl sedmé je přistaven autobus. Loučíme se tedy s Drnovicemi, místní  lidé si zábavy užívají dál. „Doufám, že tahle pouť nebyla poslední. Příště chci jet zase, třeba vlakem, když nevypraví autobus,“ usmívá se Anička.

V Drnovicích jsem strávila sobotní odpoledne a musím říct, že žádný šestihodinový program mě ještě nikdy tolik nepobavil. Takže příští rok se zase uvidíme u Žumpy!

Žaneta Gregorová