Psi simulují a kočky o bolesti nemluví

Pondělní rána bývají hektická. Když má veterinář štěstí, jeho první pondělní pacient přijde s rutinní záležitostí. Jenže štěstí je jen muška zlatá a vrtkavá.

„Vidíte? On nechodí,“ stěžuje si postarší paní a smutně přitom kouká na malého psíka, který se hřbetem opírá o dveře neschopen pohybu. Veterinářka, která má první směnu od sedmi hodin ráno, se na jorkšíra podívá očima ostříleného léčitele a na chvíli zmizí psíkovi z dohledu. Za pár vteřin se vrací a v ruce nese pamlsek. Zamává s ním, psík najednou vyskočí a dopadne na tři ťapky. Čtvrtou drží ve vzduchu.

„Řekla bych, že chodit bude. Jen má něco s pravou přední. Pojďte ho dát na stůl, podíváme se na to zblízka,“ říká smířlivě mladá veterinářka oděná celá v bílém. Po několikaminutovém vyšetření nařizuje mazat packu mastičkou s antibiotiky a žena i s psíkem odchází. Ve dveřích se minou s dalším marodem.

„Takových tu dneska bude víc,“ obrací se na mne veterinářka Katka a dodává: „Silničáři začali solit silnice, jakmile se objevilo první náledí. Psům sůl nedělá dobře na packy, ale chodit z toho nepřestanou.“ Při poslední větě se z jejího vážného výrazu ve tváři stává pobavený úsměv a usedá k počítači, aby napsala diagnózu předchozího pacienta. Toho nového mezitím odbavuje sestřička.

Katka má perný den. První služba po víkendu, který si mnoho lidí díky čtvrtečnímu svátku prodloužilo ještě o pátek, je plná již neodkladných případů. Když něco bolí, člověka, zařídí se podle toho. Zvíře musí čekat, až si toho pán všimne. A když má zrovna majitel volno a možnost si odpočinout, ne moc často se mu chce jít s nemocným psem k veterináři. Majitelé uplatňují pravidlo, které veterináři nemají ani trochu v lásce: „Buď ho to přejde, nebo prostě počká." Ale zvíře nepočká, jak mi za chvíli potvrzuje Katka, která musí jednoho psa uspat.  Jeho pán čekal příliš dlouho a na nákladnou léčbu, která ani nemusela pomoct, neměl dost peněz.

Pacienti se střídají jako na běžícím páse. Převládají psi, ale sem tam vytáhne majitel z přenosky vzpouzející se kočku. Psi chodí na očkování, kočky trápí oči nebo uši.

Před desátou hodinou přichází šéf kliniky Petr. Zkontroluje objednávky a zasedá k počítači u předoperačního. Oproti Katce má na sobě tmavě zelené oblečení. Míří totiž na sál.

„Dneska toho moc není. Spíš taková rutina jako třeba kastrace kočky,“ povídá a klape přitom do počítače potřebné údaje.

Na sále už všechno připravuje sálová sestra. Kontroluje nástroje a chystá sterilní roušky. Čeká, než kočka usne, a pak jí vyholí břicho. Mezitím se Petr umývá a odchází operovat. Za dvacet minut je hotovo. Kočka putuje do pooperačního kotce a veterinář opět zasedá k počítači.

O pár hodin později je na sále rušno. Na obou operačních stolech se operuje. Petr se sálovou sestrou napravují ovčákovi koleno. Na vedlejším stole zašívá Martin křížence, kterého pokousalo zlotřilé psisko. „Ta rána je velká, dávej pozor,“ mluví Petr klidně k Martinovi. Je to jedna z Martinových prvních návštěv na sále. Na kliniku nastoupil o prázdninách poté, co dokončil školu. Zatímco Petrovi jde po desítkách let praxe zašívání od ruky, Martin zachází s nástroji s posvátnou úctou pěkně pomalu. Asi dvaceticentimetrovou ránu tak zašívá o dost déle, než by se čekalo. Nervóznímu majiteli psa pak ale s úsměvem sděluje, že se vše obešlo bez komplikací.

Na veterinární klinice ve Frýdku-Místku pracují čtyři veterináři, tři sestřičky a jedna instrumentářka. Obsluhují nejenom kliniku, ale také dvě ordinace ve dvou menších přilehlých městech. Ordinují ve všední dny od sedmi ráno do sedmi večer. Mimo ordinační hodiny ještě vždy jeden doktor drží pohotovost. „O svátcích držím službu většinou já sám, nechci tím zatěžovat zaměstnance. Jednou jsem s rodinou slavil Silvestra o půl čtvrté ráno, protože těsně před půlnocí přijela doga s přetočeným žaludkem,“ vypráví Petr, který veterinární kliniku založil před sedmnácti lety.

Za ta léta se setkal s velkým množstvím různých případů. „Jednou byl ve městě cirkus a volali mě k porodu. Tak jsem jim tam odrodil lamu,“ směje se veterinář při vzpomínce na zajímavou zkušenost. „Dneska to byl obyčejný rutinní den. Zajímavých případů, které si člověk zapamatuje, je ročně jenom pár,“ vysvětluje a hladí přitom kočku, která se vyhřívá pod světlem u pokladny. „To je naše veterinární. Někdo ji sem přivedl, ať ji utratíme, že jí umřel majitel. Tak jsme si ji nechali. Když jsme to tady otevírali, dovezl jsem kocoura z kravína. Toho po deseti letech přejelo auto. Druhá kočka tady moc dlouho nepobyla, taky ji něco přejelo. Tahle je s námi už třetím rokem. Vzhledem k její protivné povaze tady ještě nějaký ten pátek bude," pousmívá se.

Pondělní službu uzavírá prakticky stejný případ, jako ji otevíral. Bolavá psí packa. Když se za posledním pacientem zavřely dveře, pustila se sestra do počítání denní tržby. Na veterině nastává klid. Další bolavé packy musí počkat do zítřka.

Dita Ondrejková