Proč nemůžeme věřit všemu, co vidíme v pohádkách

Určitě každý z nás v dětství sledoval pohádky. Děvčata se chtěla stát princeznami a bydlet na hradě, chlapci zase toužili po bojích s draky a dalšími příšerami. Ale ne vše, co vidíme v pohádkách je pravdivé. 

Myš s kocourem hrají billiard. Druhý jmenovaný ale podvádí, a tak se hlodavec naštve, vezme tágo a praští soupeře do hlavy tak silně, až se kocourovi kolem hlavy objeví hvězdičky. Ten si to ale nenechá líbit a po malém násilníkovi hodí kulečníkovou kouli, která myšáka trefí a udělá z něj placku. To není výplod mé bujné fantazie, ale je to jeden z příběhů animované dvojice Toma a Jerryho. I já jsem byla ve věku, kdy jsem seděla přikovaná u televize a dívala jsem se na kreslená dobrodružství myšky a kocourka. Přišlo mi zábavné, jak se Tom neustále snaží přechytračit malého Jerryho, který nad ním ale vždy zvítězí. Nikdy mě nenapadlo, že to, co ti dva provádějí, je vlastně špatné a plné násilí. Nedávno jsem ale byla svědkem situace, která můj pohled na animované příběhy i na další pohádky změnila názor.  

Byla jsem s osmiletým bratrancem na dětském hřišti. Klučina si ihned po příchodu odběhl hrát se svými vrstevníky a já jsem vytáhla z batohu knihu. Po několika přečtených kapitolách jsem ale zaslechla pláč a vzlyky. Odhodila jsem román a běžela jsem se podívat, co se děje. Na zemi u prolézačky seděl asi desetiletý chlapec a plakal. Nad ním stál přibližně stejně starý hoch. Když jsem se jich ptala, proč jeden pláče, nedostala jsem z nich ani slůvko.

Po pěti posmrkaných kapesnících, třech utřených nudlích a nepočítaném množství uklidňujících slov, pláč konečně přestal. Tak se znovu ptám, co se stalo. Nejdříve jsem nevěřila vlastním uším. „On ti dal do chleba kus dřeva?“ Musí si ze mě dělat srandu, tohle přece nemůže být možné. „Panebože proč bys něco takového dělal?“ obořila jsem se na opodál stojícího viníka. „Ale když Jerry to Tomovi udělal taky,“ odpověděl mi s nevinným výrazem ve tváři. „Viděl jsem, jak Tom snědl svačinu i se dřevem a nic mu nebylo,“ hájil se a začal natahovat.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Co jsem ale mohla dělat? Vzala jsem teda oba kluky - Petra a Lukáše za ruku, zavolala bratrance a šli jsme do nemocnice. Po příchodu na pohotovost jsem nejdříve nechala Péťu prohlédnout, abych věděla, jestli se mu náhodou něco nestalo. Byl zdravý jako ryba. Když mi Lukáš, který se isnpiroval pro mě docela krutou pohádkou, řekl že jeho maminka pracuje v nemocnici jako zdravotní sestra, vydali jsme se ji hledat. 

Lukášova matka se přiřítila a poté, co jsem jí osvětlila situaci, se s hrůzou podívala na svého syna a zeptala se na otázku, na kterou jsem chtěla znát odpověď také. „Co tě proboha napadlo?“ Odpověď malého záškodníka mi vyrazila dech. „Chtěl jsem, abychom byli s Peťou takoví kamarádi jako Tom a Jerry. Oni vždycky zpívají, že jsou kámoši jak hrom. To bych taky chtěl, bylo by to super,“ jeho maminka zůstala stát s otevřenou pusou a nechápala přesně jako já.

Co jsem si odnesla z této situace? Že člověk nesmí všemu věřit a že výchovu není radno podceňovat. Děti ne vždy pochopí, co je myšleno nadsázkou, a proto by tu měli být rodiče, kteří jim vysvětlí, co je správné a co ne. Lukáš prostě jen zopakoval to, co viděl v televizi. Nedošlo mu, že to může být špatné, a jak on sám řekl, chtěl jenom utužit vztah s Peťou, přesně jako ty kreslené postavičky. Pohádky jsou tu sice od toho, aby se děti zabavily a také něco nového naučily, ale na druhou stranu musíme být my dospělí těmi realisty, kteří vysvětlí dětěm, že ne všechno můžou brát doslova.

Karolína Vysloužilová

Článek čtěte také na munimedia.cz