Proč nemám rád zkouškové

Důvod je jasný. V první teplé letní dny se musím učit. Čekají mě hordy, hromady a stohy papírů, knih, prezentací a výpisků, které musím nasát do hlavy, abych je posléze mohl jednorázově vypustit u zkoušek. Jediným výsledkem je zelené pole, přes které projdu do dalšího semestru. 

Na začátek svého komentáře musím uvést jeden fakt. Jsem lenoch. Počínaje každým semestrem si dávám předsevzetí, která zahrnují slova jako průběžně, poctivě nebo číst. První týden většinou obsahuje přednášky, které člověka nadchnou svou délkou, ale také znechutí zadanými povinnostmi. Ty však počkají, vždyť je přede mnou celých dvanáct týdnů. Tato teze je také platná i v devátém, sedmém či ve čtvrtém týdnu.

Nastává přemítání, co jsem vlastně dělal celý semestr. Na nic si nevzpomínám. Nejspíš jsem tu dobu nějak zaspal. Následuje měsíc zběsilého učení a dopisovaní prací, které jsem chtěl mít hotové už během semestru. Je to plné stresu, únavy a znechucení. 

Upřímně tak trochu masochisticky miluji předměty, které mě nutí NĚCO dělat v průběhu semestru, nejlépe každý týden. I když díky nim ztratí na intenzitě můj sociální, kulturní a milostný život v semestru, vrátí se mi to v podobě zeleného políčka již na začátku zkouškového. A dokonce si z nich i něco pamatuji! Úžasný pocit.

Naopak předměty, ve kterých je termín odevzdání seminárních prací totožný s koncem semestru a jejichž návštevnost se řídí pravidly nepřímé úměry, kdy počet studentů klesá s zvyšujícím se číslem týdne, jsou pro studenta důležité maximálně tři dny před zkouškou. Dokládá to jak již zmiňovaná návštevnost, tak i počet lajků nad sdílenými zápisky a výpisky z těchto předmětů. Pak podle úměry přímé platí, jak rychle se to člověk naučí, tak rychle to zapomene. Jediným výsledkem je rudě podbarvené zelené pole.

Myslel jsem si, že maturita bude poslední zkouškou, kde toto biflování uplatním. (Stále mi připadá směšné, že na propustku z ústavu, kde jsem strávil osm let, mi stačil týden učení.) Na vysoké jsem čekal něco jiného. Zda jsem v tomto směru zklamán sebou, nebo školou, nedokážu určit. Pokud sebou, nemám na vysoké co dělat. Dávno mělo zafungovat pověstné síto. Školu nechci obviňovat. Chápu vyučující, kteří mají zábavnější věci na práci než každotýdenní opravování testů. Chápu vedení, které je závislé na počtu studentů. Je to však škoda. Jak pro školu, tak pro studenty. 

Za této situace tu bude spousta nezodpovědných a líných studentů, kteří budou mít titul pomalu ani nevědíc z čeho. Nejlépe jde tento nešvar vidět právě při zkouškovém. Proto ho nemám rád. Ukazuje slabiny jak moje, tak systému. Snad se tedy příští semestr konečně proberu a nezařadím se do tohoto zástupu. Ale znáte to... snad. 

Tomáš Pavlica