Proč nejsem pesimistou

Věci se nemění ze dne na den. Ale na některé je radno si počkat. Jsem optimistka a nestydím se za to.

Tančím si tak rozkopanou ulicí a podpatky se mi hladce zarývají do hlíny. Před týdnem ještě svítilo sluníčko, v tramvaji vesele zvoní řidič na kolemjdoucí a je krásný den, čtvrtek, takže už nezbývá mnoho dní, než skončí pracovní týden. A zítra bude pátek, pak sobota a tak dál, jedna velká a opakující se balada.

Ne, až takovým entusiasmem netrpím, ale přesto o sobě tvrdím, že jsem optimistou. Ne proto, že si myslím, že jsem veselá kopa, skvělá společnice, bez které se neobejde žádná pořádná party (takže nechápu, proč o většině z nich nikdy nevím), nebo že dokážu zvednout svému okolí náladu (třeba když mě až z nebes pokálí holubice). Ale třeba proto, že se schovávám před přílišnou tíhou světa a být optimistou je jednou z možností, jak toho snáze dosáhnout.

Toto postavení ale často není snadné. Sklenice je pořád poloplná, i když už si chcete objednat další. Pravidelně si zkoušíte olíznout loket, protože jednou to přece vyjít musí. Máte hlavu v oblacích a pak se divíte, do čeho jste to zase šlápli. Smyslem tohoto článku ale není poukázat na provázející těžkosti, ale na naděje, které z této pozice plynou.

Poslední týdny (měsíce, roky) se nejeden člověk ptá, co se kolem něj děje. Naše politická scéna připomíná jeden velký demokratický hybrid, ve kterém politické hodnoty vystřídala lačnost po penězích a intriky. Všechny generace, včetně té naší polistopadové,  jsou rozhořčeny a automaticky nadávají na vše, co se u nás děje, nebo možná spíše neděje. A víra v lepší zítřky? Hlavně ať se zítra nebude tančit všude.

A co maličkosti, které se nás dotýkají každý den? Řinčící smích lehký jak vánek se line místností a vy máte chuť té milé a oblíbené kolegyni přišlápnout sukni, ve které má tak svůdné nožky. Přes celé nádraží křičí muž z rodu buranů, plivá kolem sebe a leze mu přitom zadek. To by pak nejeden chytl blbou náladu, zavřel se do krabice a nechal se převést do teplých krajů, třeba na Seychely. Ale není to všechno spíše směšné?

A bude to ještě horší, dodal by pesimista. Ale kdo chce žít v představě, že dění, se kterým nesouhlasí, se nezlepší? Ztratíme snad všechny ideály a hodnoty jen kvůli tomu, že nám nejedna událost připadá šílená? Za co bychom ale v životě bojovali a o co usilovali, kdybychom všechno zatratili už na začátku? Dobře si uvědomuji, že dokonalost je prakticky neuskutečnitelná. Ale to je správně, aspoň se máme čemu smát. Krásná kolegyně pomlouvá za vašimi zády a nádražnickému buranovi odjede poslední rozjezd před nosem. Přes všechny tyto malichernosti i věci důležitější, nevidím důvod přestat věřit v lidi.

Ano, hodně zjednodušuji a mí milí škarohlídi si již klepou na čelo. Při nejbližší příležitosti mi nalepí cedulku s nápisem naivka na záda a řeknou, že stejně všechno stojí za hovno. A když už tedy občas ano, proč být ještě k tomu pesimistou? A tak buďme optimisty, nakažme tím své okolí a pojďme si koupit zmrzlinu. Z jedné či dvou se zuby stejně nezkazí.

Autorka článku: JANA FROLCOVÁ