Příběhy tisíce a jednoho papíru

Slovo byrokracie pro mě až do minulého měsíce nemělo téměř žádný význam a vůči systému a pravidlům ovládajícím úřady a instituce jsem nepociťovala žádnou zášť. To se však změnilo s nástupem na stáž. Zkostnatělé a nesmyslné předpisy jsou mým denním chlebem. 

Práci na úřadě jsem vždy považovala za čistou a příjemnou v mnoha ohledech. Pojem byrokracie ve mně nikdy nevyvolával žádné zvláštní emoce. Představoval spíše mytickou nestvůru, se kterou se při troše štěstí nikdy nepotkám. Po zahájení pracovní stáže na úřadě považuji tuto práci stále za čistou a příjemnou v mnoha ohledech. Z obřích všeobjímajících bájných pařátů stupidity některých pravidel, přes která vlak za žádných okolností nejede, se ovšem nelze vymanit.

Ještě před nástupem jsem vyplnila takové množství formulářů, že jsem si skoro přivodila syndrom karpálního tunelu. V duchu jsem si říkala, že se jedná o mnoho povyku pro dvouměsíční stáž, ale přesto jsem pokorně podepsala tisíc a jeden papír ve třech kopiích. Potvrdila jsem, že nebudu vynášet žádné údaje a dodala kompletní lékařskou dokumentaci včetně potvrzení, že jsem duševně i fyzicky zdráva. A vzala jsem na vědomí, že si bezpodmínečně musím vybrat dovolenou. Za měsíc den a čtvrt přesně. Přesně!

Pomyslným vrcholem ledovce a vyústěním rozvleklé papírové války se však stalo tříhodinové školení bezpečnosti práce a požární ochrany. Už z názvu mi bylo jasné, že se koeficient zábavy nebude zrovna rovnat návštěvě lunaparku. Vybavila jsem se proto kávou a na chytrý telefon stáhla několik stejně chytrých her. Po příchodu na dohodnuté místo jsem však znovu žasla nad úřednickou precizností. Přivítala mě školitelka, jejíž tělesná konstrukce odpovídala jejímu zařazení k odboru bezpečnosti. Informovala mě, že hromadná školení se konají v den, kdy na úřad nedocházím. Domluvili mi tedy soukromé školení jen a pouze pro mě samotnou. Necítila jsem se poctěna. 

Mou přirozeností je věřit v přítomnost dobra uvnitř každé lidské bytosti. Doufala jsem tedy, že se této ženě (uvnitř jistě křehké) lidského mláděte zželí. Nechá mě určitě jen podepsat další oficiální lejstra a pošle mě domů. S šibalským mrknutím očka jsem slíbila, že nebudu kousat kabely, strkat vidličky do zásuvek, ani nacvičovat akrobatická čísla na okenním parapetu. Odpovědí mi bylo nechápavé vzhlédnutí od občanského zákoníku. Aha, smysl pro humor a nadhled tedy nebude součástí setkání.

Jsem toho názoru, že teoretické znalosti jsou bez řádné praxe k ničemu. Upřímně tedy doufám, že se mi během trvání stáže, která z velké částí spočívá v sezení za monitorem počítače, podaří dostat například do kontaktu s jedy, abych nově získané znalosti náležitě využila. Z hlediska bezpečnosti při výkonu zaměstnání mi bylo oficiálně dovoleno pouze polohovat kancelářskou židli. Papírový fetiš se projevil i u této zaměstnankyně. Každé škrábnutí kancelářskou sponkou mám hlásit, aby bylo řádně zaprotokolováno.

Po celou dobu školení mě při životě drželo vědomí, že máme v kanceláři navzdory všem předpisům rychlovarnou konvici. Vzbudilo to ve mně hrdý pocit bojovníka proti systému. Nelegálně držená konvice se pro mě stala ostrůvkem rebelství v moři striktních pravidel. Doufám, že se na příslušném odboru o konvici nedozví. Znamenalo by to určitě spoustu papírování. 

Gita Jílková