Už ve středověku používali lidé k léčbě zvířata. Přikládali je třeba na místa postižená revmatem – teplo sálající ze zvířete pomohlo revmatikovi od bolesti. Revma dnes sice doktoři léčí jinak, ale pomoci zvířat se dál využívá při různých terapiích a rehabilitacích. Canisterapie je léčebná metoda, při které pacientovi pomáhá kontakt se psem.
Brno – Základem canisterapie je kontakt psa s člověkem. Jak dokazují mnohé studie, zapojení psa do léčby nebo rehabilitace pomáhá nemocnému při uzdravování. U canisterapie je po celou dobu přítomný terapeut, který na psa dohlíží a řídí ho.
Jednou z psovodek, která spolu se svým psem provádí canisterapii, je Blanka Martinovská. „Canisterapii se věnuju už šest let, dělám ji se svou fenkou border colie Cailin,“ říká Martinovská. Vhodné plemeno pro canisterapii neexistuje. Záleží hlavně na povaze psa. Můžete ji provozovat jak s pitbulem, tak třeba s jezevčíkem. Hlavní je, aby byl pes přátelský, nebál se lidí a nechal si všechno líbit.
„Každý pes, který je podle majitele pro terapii vhodný, musí projít výcvikem. Při výkonu terapie u malých dětí nebo u autistů se totiž může stát, že psa někdo omylem udeří, nebo že na něj v domově důchodců spadnou berle,“ říká další canisterapeutka, Marika Michajlová.
Terapie se psy se nejčastěji provádí u dětí s fyzickým nebo mentálním postižením, v domovech důchodců, nebo v nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN).
Existují tři druhy terapie, každý z nich se hodí pro jiné klienty. Jedním jsou aktivity za pomoci psů, při kterých dochází k přímému kontaktu psa a člověka. Tato terapie má za cíl vyburcovat člověka k aktivitě a pomoct mu při komunikaci s okolím. „Chodíme za babičkami do domovů důchodců. Každý jejich den se odehrává ve stejné rutině. Ráno dostanou léky a snídani, pak mají vizitu, potom oběd, většinu času ale sedí na pokojích, kam za nimi nikdo nechodí na návštěvu. Když za nimi přijdeme s pejskem, tak se rozzáří, někdy si i popláčou a zavzpomínají na pejska, kterého si nemohly vzít s sebou do domova,“ popisuje návštěvy Michajlovská.
Dalším druhem terapie je cílený kontakt psa a člověka. Při něm chodí terapeuti za klienty s určitým postižením nebo problémem. „Často jsme jezdívali do LDN za sedmadvacetiletým Lukášem. Byl fyzicky a mentálně postižený a v poslední době na tom byl hodně zle. Pejska jsme za ním vodili, protože mu každé setkání s ním dělalo velikou radost. Taky se mu díky tomu, že jsme mu pejska přikládali na končetiny, lépe prokrvovaly ruce. Bohužel už Lukáš nežije, ale jsem ráda, že jsme mu mohli zlepšit poslední chvíle,“ vzpomíná Michajlovská.
Při třetím druhu terapie jezdí psovodi se psi do škol a školek, kde pomáhají při výuce postiženým dětem, nebo dělají přednášky o tom, jak se správně chovat při napadení psem.
Canisterapeuté pomáhají lidem ve svém volném čase. Odměnou je jim pouhý úsměv na tváři pacienta. „Provádění terapie je časově docela náročné. Psa musíte vyvenčit, dojet s ním na místo, potom se tam hodinu nebo dvě věnujeme samotné terapii… a na cestě zpátky domů to samé,“ říká Martinovská. Svou roli hraje při terapii i psychická náročnost – ne pro terapeuta, ale pro psa.
Psi musí absolutně poslouchat pokyny svého psovoda, což někdy znamená ležet i půl hodiny na jednom místě a nehýbat se, nebo si nechat líbit tahání za ocas nebo za uši. Každý pes se s takovou zátěží vyrovnává jinak. Někteří po terapii prospí celé odpoledne, jiní se musí vyčerpat fyzickými aktivitami.
Terapeut sám by měl docházet do takových zařízení, kde se cítí dobře, a ke klientům, se kterými chce vážně pracovat. „Nechceme se do ničeho násilím nutit, to ke klientům není fér. Poznali by to na nás. Naše práce by nám hlavně měla přinášet potěšení. Musíme být ale po celou dobu profesionálové, nesmíme se moc fixovat na klienty – zvlášť v domově důchodců nebo v léčebnách, kde se musíme často srovnávat s nelepšícím se zdravotním stavem, nebo smrtí klientů,“ osvětluje náročnost canisterapie pro psovody Martinovská.
V Brně a okolí provádí canisterapii psovodi zejména z organizace Cantes. Její členská základna čítá zhruba sedmdesát psovodů. Navštěvují různá zařízení – od mateřských školek, přes nemocnice, až po léčebny dlouhodobě nemocných. Všichni psi v organizaci musí projít výcvikem a být řádně očkovaní.
Autor: Jan Čambora
Další články naleznete na munimedia.cz
