Před sto třiceti lety se narodil de Chardin, otec kosmické evoluce

Pierre Teilhard de Chardin (1881-1955) – francouzský filozof, teolog, vědec, geolog, paleontolog a jezuitský kněz. Svým celoživotním originálním úsilím se pokusil sjednotit víru s vědou.

„Netoužím po ničem jiném, než abych byl vržen do základů toho, co právě roste.“ (P. T. de Chardin)

Jestliže se kdy od rozmachu pozitivizmu vytýkala křesťanským kněžím nevědeckost a zpátečnictví, v tomto  případě to neplatí. Co Pierra Teilharda de Chardin ovlivnilo především, byl Bergsonův Tvořivý vývoj a Lamarckova a Darwinova evoluční teorie, již rozšířil o náboženský rozměr. „Evoluci chápal jako proces vedený skrytou touhou, takzvanou ‚chutí žít‘, nikoli jako proces mechanický, naprogramovaný nebo postupující za pomoci náhody,“ upřesňuje znalkyně Teilhardova díla Františka Jirousová.

Kromě Francie strávil de Chardin přes dvacet let v Číně, většinou za účelem výzkumných expedic. Několik cest podnikl i do Afriky, Mongolska či na Jávu. První světovou válku prožil jako nosič raněných. Na poslední léta přesídlil do New Yorku, kde zemřel na velikonoční neděli. Stalo se tak jen týden před úmrtím dalšího velikána vědy, který si pokládal i náboženské otázky – Alberta Einsteina. A prvního máje se završilo 130 let od jeho narození.

Vesmír k člověku, zvon k srdci

To, že má de Chardin dosud živé místo v učebních osnovách filozofie, teologie a etiky, potvrzuje absolvent římské teologie, jezuitský kněz Miroslav Herold. „Mezi jezuity ho odmítá jen malá menšina,“ domnívá se kněz. Františka Jirousová konstatuje spíše nezájem českých filozofů a teologů o Teilhardův odkaz, což přičítá nedostatečnému porozumění jeho vizi v 60. letech 20. století. V globálním světě plném rozporů by si podle ní zasloužil druhou, poctivější šanci. Z hlediska biologa Antona Markoše patří Teilhard do skupiny „obzvláštníků“, kteří hlásali podivné teorie a právem se na ně zapomnělo. „Neznám nikoho, kdo by věřil v teleologickou evoluci, ještě navíc takovou, která ústí v Krista,“ tvrdí Markoš.

Doktorandka Jirousová Markošův postoj nesdílí a tématu srovnání Teilharda s Nietzschem zasvěcuje dokonce svou dizertační práci. „Píši právě o nich dvou, jelikož je považuji za filozofy odpovědnosti za budoucnost. Teilharda zajímá hlavně etika; jak máme jednat, abychom přivedli svět k lepšímu stadiu a získali schopnost vidět ho jako krásné a dramatické Stvoření Boží,“ komentuje myslitelův záměr. Teilharda coby filozofa uznává i bývalý kandidát na prezidenta, filozof Jan Sokol. „V jeho pohledu se dnes už vesmír a lidstvo nemůže ponechat samovolnému vývoji, nýbrž naléhavě potřebuje, aby se ho myslící člověk ‚ujal‘ a aby na něm cílevědomě pracoval,“ uvádí Sokol v předmluvě k jeho nejslavnější knize Vesmír a lidstvo. Člověk podle Teilharda není jen osamělá a samoúčelná individuální existence, nýbrž orgán, který může být sám sebou jen ve vztahu k organismu.

Nechte se vést

De Chardin se bez pochyby pokusil vytvořit systém postihující všechen vývoj od vzniku nejnepatrnějšího atomu po nejzazší budoucnost lidstva. Jak si všímá Jirousová, v evoluci se podle něj spojením hmotných částic vytváří duchovní či psychická složka vyznačující se nárůstem vědomí, kreativitou a jedinečností. „Přírodní anomálie (vědomí, svoboda, psychika) je vždy jen zvýrazněním nějaké vlastnosti, rozšířené v nepostižitelném stavu všude,“ píše Teilhard ve Vesmíru a lidstvu.

Apel evoluce spočívá v tom, aby každý nalezl svůj jedinečný příspěvek ve prospěch celku. To ovšem neznamená, dle jeho jiné knihy Chuť žít, abychom všichni dělali zvláštní a mimořádné věci, avšak činili velkolepě i to nejmenší. K propojování rozmanitého lidstva má sloužit v první řadě láska coby energie, dále například informační technologie (!), věda a vášeň k poznání. Přítomnost zla je důsledkem svobody, bez níž bychom byli spíše stroji než lidmi. Kdo věří v ukřižovaného Krista, má jistotu, že ve svém utrpení není sám.

„Nechte se vést událostmi, jsou-li silnější než vy. Máte velký vliv na lidi kolem sebe. Netrapte se tím, že se vám tato činnost zdá být rozptýlená a málo souvislá. Není tak důležité, abychom svému životu úplně a zřetelně rozuměli – i tak může být krásný a plný. Často je lidská existence k něčemu právě tím, čeho si člověk sám málo cení.“ (P. T. de Chardin v dopise L. Zantové)

Autor: Ondřej Macl

Další články najdete na http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/.