Praxe v protidrogové komunitě byla náročná, říká studentka

Brno, Třebíč – Studenti sociální práce mají na výběr několik možností, jak a kde si splní povinnou praxi. Dvacetiletá studentka Adéla Klingelová strávila sedm dní v terapeutické komunitě s drogově závislými. Praxe jí mimo jiné ukázala, proč má cenu takovou práci v budoucnu dělat.

Proč jste se rozhodla strávit praxi právě v terapeutické komunitě pro drogově závislé?

Jako studenti sociální práce musíme povinně chodit tři semestry na praxi. Ten minulý jsem chodila do K-centra v Kyjově, pracovala jsem s drogově závislými osobami. Chtěla jsem zůstat u stejné cílové skupiny, proto jsem šla do komunity. Zároveň je to taky rychlý způsob, jak si povinné hodiny odchodit za jeden týden. Není to ale zadarmo, platila jsem za pobyt tisíc korun. Rozhodně toho ale nelituju.

Jaký byl váš první den?

Náročný. Komunita sídlí v bývalém mlýně nedaleko Třebíče. Není tam žádná civilizace, nejbližší vesnice je dva kilometry daleko. Po příchodu jsem musela odevzdat všechny věci, včetně léků nebo telefonu, takže jsem vůbec nebyla v kontaktu s blízkými.

Kolik vás tam celkem bylo?

Asi dvanáct klientů, čtyři psychoterapeuti, kteří se tam co dva dny střídali, dva sociální pracovníci a jeden správce objektu. Kuchaře jsme nepotřebovali. Klienti si každý týden střídali činnosti, takže si vařili sami.

Jak dlouho trvá léčba v komunitě?

Od 12 do 15 měsíců. Jsou tam různí klienti, nejmladší měl 20, nejstarší 45 let. Drogy brali s přestávkami několik let. Ne všichni ale vydrží do konce léčby. Potkala jsem člověka, který tam byl už podruhé. Tentokrát ale vydržel. Zbýval mu měsíc a půl. U něj byl nejvíc vidět pokrok.

Měli jste zavedený denní harmonogram?

Ano, každý den měl pevný režim. Budíček o půl osmé, rozcvička, snídaně a ranní setkání, kde jsme řešili, co budeme celý den dělat. Po něm následoval pracovní blok, v němž měl každý klient přidělený určitý úkol na celý týden – například sekání dřeva. Dva dny jsme dokonce malovali pokoje. Po obědě jsme opět pracovali ve skupině. Po večeři jsme vždy měli relaxační chvilku vedenou psychoterapeutem. Tři čtvrtě hodiny jsme leželi a poslouchali hudbu. Pak se nás psychoterapeut ptal, co jsme viděli. Ne vždy to mělo pozitivní účinky. V některých lidech to vyvolalo vzpomínky na to, jak se probouzeli zdrogovaní.  

Co se stalo, když klienti neplnili své povinnosti?

Dostávali sankce. I za maličkosti – za olíznutí nože nebo za nezhasnuté světlo na záchodě. Já měla za celý týden jednu, protože jsem si neuklidila obrázek, který jsem namalovala. Za trest jsem musela půl hodiny navíc žehlit. Je ale dobře, že to tam takhle funguje. Je potřeba se naučit zodpovědnosti. Ta lidem, kteří jsou drogově závislí, chybí – nemají pojem o čase ani o povinnostech. K tomu je komunita dobrá.  

Jak vnímali lidé v komunitě vás jako praktikantku?

Kupodivu pozitivně. Já sama jsem se tam celý týden cítila jako v zoo – že jsem se jen přišla podívat. Odvážila jsem se na to klientů zeptat a jejich odpověď mě překvapila. Jsou za praktikanty rádi. Čím víc, tím líp. Vědí totiž, že kdyby do toho třeba za deset let náhodou znovu spadli, bude tu někdo, kdo se o ně postárá.

Byla pro vás praxe náročná?
Víc než jsem si myslela. V ten týden, kdy jsem tam zrovna byla já, se postupně sešly problémy lidí. Všechno to vygradovalo ve čtvrtek. Seděli jsme ve skupině, na řadu se dostalo téma, proč jeden z klientů neustále trpí depresemi. Svěřil se, že se mu neustále vrací zlé vzpomínky z minulosti, z jeho drogové éry. Žil v komunitě půl roku a nikomu o svých problémech neřekl. Nesvěřil se ani psychoterapeutům. Když to ze sebe dostal, všichni ostatní mu chtěli pomoct, obejmout ho a podržet ho v té těžké chvíli. Nikdy jsem neviděla takovou soudržnost. Byl to hrozně silný zážitek. Když jsem pak večer přišla na pokoj, brečela jsem. Trvalo mi týden, než jsem se z pobytu v komunitě dala psychicky dohromady. Pomohla mi i supervize, něco jako zpětná vazba, ve škole.

Změnila vás praxe?

Rozhodně. Vážím si víc samozřejmostí, například rodiny. Za ten týden jsem zažila několik infarktových stavů. Například když mi jeden z klientů řekl, že nemá rodinu už 16 let. Ten styl, jakým to řekl… Člověk si pak uvědomí hodně věcí. Zároveň jsem byla konečně schopná dát odpověď lidem, kteří se mě ptají, proč mě baví pracovat zrovna s drogově závislými lidmi. Když se totiž alespoň jeden člověk z deseti rozhodne přestat brát drogy, úspěšně projde léčbou a stane se z něj někdo úplně nový, má smysl tu práci dělat.

Medailon: Dvacetiletá Adéla Klingelová studuje druhým rokem sociální práci a psychologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Pochází z Kyjova, kde minulý rok pracovala s drogově závislými lidmi v K-centru. V únoru strávila týden v Terapeutické komunitě Pocestný Mlýn, kde více než 12 měsíců bydlí lidé, kteří se léčí z drogové závislosti. 

 Autor: Irena Diatelová