Práce v zoo není jen romantika

Krásná exotická zvířata, která se prohánějí ve výběhu za slunečného dne nebo také prach, hnůj a zápach. Obojí se dá v  zoologické zahradě najít. Záleží, z jakého úhlu pohledu se díváme.

Když je výbeh cistý, ošetrovatelé vypustí zvírata.Foto: Mariana Košícková

Zima mě štípla do nosu. Široko daleko není slyšet nic než zpěv ptáků. Návštěvníci ještě spí, ale zoologická zahrada se už probouzí do chladného rána.

V nejvýše položeném pavilonu brněnské zoo se začíná pracovat už před půl osmou ráno. „Musíme zkontrolovat, jestli jsou zvířata živá a zdravá, a dáme jim snídani," usměje se na mě ošetřovatelka. Z velké dřevěné bedny nabere krmení a vede mě do stájí. Nelibou vůni cítím dřív, než otevře dveře.

Za dřevěnou ohradou stojí ve svých boxech tři ohromná zvířata. Nejdříve vidím jen elegantní štíhlé nohy. Po chvíli se ke mně sklání mohutný krk a dvě velké žirafí oči zkoumají neznámého návštěvníka. „Už to na něj jde," volá z druhé stany stájí ošetřovatelka. „Jedna samice je v říji a on je z toho úplně vedle. To se zase dneska bude chovat jako idiot. Na druhou stranu, který chlap se u toho jako idiot nechová," utrousí ošetřovatelka a jde zkontrolovat zebry, pakoně a pštrosy.

Práce se zvířaty v zoologické zahradě se může zdát romantická, ale my už jsme s idylou skončily. „Nemůžeme je okoukávat dlouho. I když jsou zavření na pár metrech čtverečních, zůstali divokými zvířaty, která žijí svým životem. Na nás nejsou zvědaví," vysvětluje moje průvodkyně a postrkuje mě ze dveří ven. Dostávám do ruky železné hrábě a lopatu a vyrážíme uklízet výběh. Všechno musí být připraveno před příchodem návštěvníků.

Naším úkolem je vyčistit neuvěřitelně velkou plochu od zvířecího trusu. „Je to jednoduché. Uděláte si hromádku, kterou naberete a šup s tím do koleček," předvádí mi žena v montérkách, co je potřeba udělat. Ale to není jen tak. Připomíná mi to zametání hrachu. Místo, aby se nelibě zapáchající černé kuličky poslušně vršily do kupičky, kutálí se do všech stran.

Při chovu žiraf se hodí i praxe z basketbalu. Míčem je balík slámy a koš visí na stromě v úrovni odpovídající dlouhým krkům žiraf, ne rukám lidí. V této hře se vítězi stanou ti, kterým se podaří dostat více slámy do krmelce než na sebe. Prohrála jsem.

Blíží se otvírací doba a tedy i čas vypustit ven pýchu zoo. Ošetřovatelka mě vede spletitými uličkami mezi ploty. Systém zajišťuje, aby se ani na chvíli člověk nedostal do těsné blízkosti se zvířaty. Mezi drátěným plotem a zdí je malá štěrbina. Právě tak velká, aby jí projely černé posuvné dveře. Do prosluněného dne pomalu vchází pštros. Stojí, rozhlíží se. Do kroku přidá až po ženině netrpělivém pobídnutí.

Ani pár žiraf nevypadá, že by se sluníčka nemohl dočkat. „Běž a vezmi si tu buchtu sebou," křičí chovatelka na samce. Sudokopytníci se ale o jakékoliv snahy titěrného tvora pod nimi vůbec nezajímají. „Jak myslíš, z hodné tety bude zlá teta," vyhrožuje ošetřovatelka svěřencům třikrát vyšším a třikrát silnějším než je ona sama. Na mávání smetáku v ženiných rukou reagují žirafy línými kroky směrem k výběhu.

Chovatelka mně nechá zvířata pozorovat jen pár minut. „My na ně koukat nebudeme," popohání mě do stájí. Ještě jednou se k nim ohlédnu. Jedna ze zeber jen tak jakoby nic, koná svou potřebu tam, kde jsem před chvílí uklízela. Ošetřovatelka zachytí můj pohled a směje se: „Je to taková sisyfovská práce. Jen to uklidíte, můžete začít znovu." Neodpovím, chopím se hrábí a odcházím uklidit stáje. Až si příště budu chtít prohlédnout zvířata, koupím si raději vstupenku.

Mariana Košíčková