Práce v zahraničí přináší mnohem víc než lepší znalost jazyka

Cestování je podle Adély Kalusové nejlepší způsob, jak se osamostatnit a najít sebe sama. Jako bonus se naučíte cizí jazyk tím nejpřirozenějším způsobem a zažijete věci, na které budete dlouho vzpomínat.

Když Adéla Kalusová poprvé nastupovala do letadla, netušila, co ji čeká. Bylo jí osmnáct a chtěla zažít něco nového. Jednadvacetiletá studentka geografie v Ostravě dnes má již řadu nedocenitelných zkušeností a brigádu v zahraničí by doporučila každému. Strávila již čtyři léta v cizině a cestování je její drogou.

„A je to tu zase. Čekám na letišti a opírám se o svůj velký kufr. Spolucestující vypadají natěšeně. Letí na rodinnou dovolenou a za několik dní se vrací. Kam mám ale namířeno já? Do neznáma a přesto na místo, které se na několik měsíců stane mým domovem,“ začíná své vyprávění jednadvacetiletá Adéla Kalusová, studentka geografie na Ostravské univerzitě. O tom, že je zeměpis její vášní, není pochyb. Poslední čtyři léta strávila v zahraničí a teď plánuje studovat v Německu. I ona se jako spousta mladých lidí stala závislou na směsici pocitů stesku a vzrušení, obav i bezstarostnosti. To jsou myšlenky, které se jí honí v hlavě, když v ruce nervózně svírá pas a letenku. Ten příjemný strach, za který to stojí.

Proč tenkrát v osmnácti poprvé sbalila kufr? „Hnala mě chuť po neznámém. Chtěla jsem narušit stereotyp, stát se nezávislou. Silná byla i touha zdokonalit se v cizím jazyce, poznat novou kulturu,“ vzpomíná na své začátky s úsměvem. První léto strávila v Řecku. „Bylo to krušné a náročné. Pracovala jsem v hotelu jako servírka, ale v létě jsem začala mít problémy s nadřízeným a musela jsem střídat pracoviště. Nebylo to jednoduché, o to víc mi to dalo,“ říká Adéla.

Nejoblíbenější jsou brigády v Americe a Velké Británii, mladí však stále více míří i do Španělska, Itálie nebo právě Řecka. Kromě toho zkusila Adéla taky Anglii. „Kdybych měla obě země srovnat, jsou si podobné snad jen v tom, že leží v Evropě. Úřady, systémy a tamní zvyky se totiž naprosto liší,“ zamýšlí se cestovatelka nad svými zkušenostmi. „Co v Anglii není problém, v Řecku řešíte týden. Nejlepším příkladem je pracovní povolení, bez kterého pořádnou brigádu neseženete. V Anglii to obnáší pouhý pohovor. V Řecku po vysilujícím maratonu, jehož cílem je posbírání všech potřebných razítek v několika administrativních budovách, podepisujete záhadnou listinu celou v řečtině, a nakonec jste rádi, že jste rukama nohama v jejich národním jazyce domluvili,“ směje se.

Hlavní motivací studentů nejsou jen peníze. Mnoho z nich do zahraničí vyráží kvůli cizímu jazyku. Překonat prvotní rozpaky a začít mluvit trvá každému rozdílně dlouho. O tom, že neverbální komunikace je často důležitější než slova, se snaží přesvědčit. „Strach mluvit cizí řečí je přirozený. Není to ale nic náročného a lidé kolem jsou většinou shovívaví. Snaží se pomoct, obzvlášť když se hezky usmějete. Úsměv je vůbec věc mezinárodní a zabírá i v dosti nepříjemných situacích,“ říká studentka.

Adéla nestřídala jen místa, ale i povolání. Po začátcích v hotelovém průmyslu zkusila anglickou továrnu na textil i sběr zeleniny na farmě u Worcesteru. Letos si užila léto na řeckém ostrově Kos jako animátorka volnočasových aktivit. Kdyby měla vybrat tu nejnáročnější profesi, byla to překvapivě pokojská. Uklidit pětatřicet pokojů denně bylo horší než hodiny sbírat fazole na poli a spát ve stanu.

Přesto by tuto školu života, jak práci v cizině sama nazývá, doporučila všem. „Aby každý zjistil, že svět nenajde v tom malém městečku, ve kterém se narodil.Pokud chceš něco změnit, udělej to dnes. Zabookuj letenku a jdi za svým snem,“ radí Adéla. Dodává, že odjet na několik měsíců pryč je ideální způsob jak pročistit hlavu, utříbit myšlenky a najít správný životní směr.

Veronika Hlavinková