Práce s narkomany není pouze vyměňování jehel

Jiří Valnoha ze sdružení Podané ruce mluvil o drogové problematice v Brně a o povolání sociálního pracovníka v této oblasti.

Ne všichni by mohli každý den pracovat s uživateli drog. Jiří Valnoha to zvládá už třináct let. O práci s narkomany se začal zajímat kvůli kamarádům, kterým se drogy vymkly z rukou.

Nepodporujete svým způsobem narkomany v užívání drog, když jim dáváte nové jehly či jiný materiál?

Občas se s takovým názorem setkávám. My ale lidem drogy nedáváme a ani jim neříkáme, aby je brali. Poskytování materiálu je pouze část práce terénního pracovníka. Chápu ale, že pro lidi je tahle činnost streetworkerů (terénních pracovníků, pozn. redakce) nejzajímavější. Přesto je terénní práce mnohem širší pojem. Sociální pracovník se zejména snaží řešit s uživateli drog situaci, ve které se nachází. Usiluje o omezení rizik, která vyplývají ze způsobu užívání drogy. Jednou z věcí, která vede rychle ke konkrétním změnám, je používání sterilního materiálu.

Co konkrétně lidé dostanou, když si přijdou pro ,,materiál“?

Kromě informací a poradenství dostávají sterilní injekční stříkačku, vodu pro injekční použití, desinfekční tampón, filtr na přefiltrování drogy a buničinu. To jsou základní věci, které mohou zájemci dostat.

Dá se podle věku, pohlaví či etnicity charakterizovat největší skupina uživatelů drog v Brně?

Je velmi těžké tuto skupinu rozdělit podle nějakých kritérií. Pokud bych to měl odhadnout, pak kolem poloviny klientů našich terénních programů jsou z hlediska národnostního cítění Romové. Většina uživatelů drog je mezi dvaceti až čtyřiceti lety. Pouze menšina klientů je buď mladší, nebo starší než zmíněné rozmezí. Zhruba třetinu závislých tvoří ženy.

Je v poslední době některá droga oblíbenější než ostatní?

Poslední dva až tři roky je podle mého názoru situace vcelku stabilizovaná. Uživatelé drog, se kterými pracujeme v Brně, se dělí do dvou skupin. Jedna skupina uživatelů je závislá na pervitinu a druhá na heroinu. Dá se říct, že je to zhruba půl na půl. Ve zbytku jihomoravského kraje ale převažuje pervitin.

Souhlasíte s názorem, že marihuana je předstupněm tvrdých drog?

Někdy to lidé říkají, ale není to pravda. Když sledujeme drogovou historii lidí, se kterými pracujeme, zjišťujeme, že to spíše začíná kouřením tabáku. Marihuana je většinou někde uprostřed celého procesu. Dívky, které kouří tabák, mají bližší postoj k tvrdším drogám. Následně začínají pít alkohol, což je před osmnáctým rokem také nelegální droga. U chlapců pozorujeme, že právě ti, kteří pijí alkohol, mají blíž k drogám. Následují experimenty s dalšími drogami. Když pro ně začne být pocit ,,bytí na droze“ přitažlivý a droga se stane vším, pak většinou končí jako závislí uživatelé. Rozhodně to není ale tak, že ten, kdo si jeden den zakouří marihuanu, druhý den vyhledá pervitin.

Je pravda, že se v posledních letech uživatelé drog stahují spíše na venkov, kde žijí izolovaně od okolí?

Ano, je to fenomén posledních let. Na počátku devadesátých let jsme byli svědky toho, jak se uživatelé drog stěhovali do velkých měst. Teď se na jižní Moravě začínají narkomani stahovat z větších měst do menších a odtud na vesnice. Podobné signály už máme například i ze Zlínského kraje. Celá drogová scéna se kvůli tomu stává extrémně uzavřená a rozdrobená. Je tedy velmi náročné udržovat nějaký kontakt a dlouhodoběji s těmito lidmi pracovat.

Jak vypadá den streetworkera?

Terénní pracovníci začínají kolem jedenácté hodiny, kdy přijdou do práce. Nachystají si tašku, do které musí doplnit zásoby zdravotního materiálu a letáků. Přečtou si zápisy z předchozího dne, pokud neměli službu. Následně vyráží do terénu. Pracovníci vždy chodí ve dvojicích a začínají na předem známém místě, kde stojí asi hodinu. Následuje pochůzka, kdy pracovníci obejdou nové lokality a místa, kde se jim v minulosti podařilo navázat kontakty se závislými lidmi. Večer opět stojí hodinu na jednom místě. Kolem sedmé odchází zpět do kanceláře, uloží tašku a udělají záznam pro kolegy na příští den.

Neztratí člověk v takovém oboru sny a ideály?

Musí si dávat pozor, aby neměl nerealistické cíle. Pokud by do toho šel s tím, že vyběhne do ulic a za rok bude Brno bez narkomanů, pak by nejspíš skončil někde na psychiatrii. Musíte si být vědomi toho, že drogy byly, jsou a budou. A pokud je lidé chtějí brát, pak je brát budou. My se spíš snažíme snížit rizika pro uživatele drog i pro společnost. Když pak vidíte pokroky, které klienti dělají, a potkáváte ty, kteří prošli úspěšně léčbou, řeknete si, že to smysl má.

Zuzana Pospíšilová