Pouliční hudebník na cestě po Evropě

Na začátku června ve mně dozrálo rozhodnutí. Udělat něco nezvyklého, do jisté míry, či snad úplně, nezodpovědného. Vydat se na cestu po Evropě s kytarou na zádech a živit se pouličním muzicírováním. Bez nějak závratného finančního obnosu, bez jistoty, že se dožiju dalšího východu slunce. Prostě jen jet a vdechovat do plic čirou přítomnost.

„Peníze jsou vůbec ten nejhorší lidský vynález,“ říká Grum. Jednou rukou drží volant, druhou vyklepává popel z cigarety, kterou jsem mu před chvílí umotal. Trochu popela mu uvízlo v plnovousu. Prostor mezi řidičem a spolujezdcem odděluje didgeridoo. „Máme technologii na to, abychom s tímhle světem udělali něco krásného a bez peněz se obešli.“

Stopli jsme ho na dálničním nájezdu v Lyonu. Neostýchal se zastavit uprostřed cesty a zablokovat dopravu, dokud si nedáme krosny do kufru. Vzal nás z prostého důvodu. Právě sekl s prací IT technika a chystá se podniknout něco podobného jako my. Auto prodá, vydá se stopem po světě a bude si na minimální vyžití vydělávat pouličním hraním. A doufá, že k němu budou lidé tak vlídní, jako je on k nám.

Spaní na pláži se vyrovná jen máloco

Jsou to tři týdny, co jsme vyjeli z Brna. Začali jsme v dodávce s dalšími šesti lidmi. Každý měl trochu jinou představu, co od cesty čekat. Já měl jen jedinou. Rok jsem žil v postupně narůstající izolaci. A jak jsem se z té díry snažil vyhrabat, jen jsem se víc a víc zasypával další špínou. Tohle chtělo něco dramatického. Bezmyšlenkovitou akci. Otočil jsem směr o sto osmdesát stupňů a dal jsem svůj život všanc ochotě ostatních. V kapse mi zbývalo třicet euro. O bagetě a levném víně dokážu chvíli přežít, ale hlavní je obstarat si obživu buskingem, čili jako pouliční muzikant.

První neúspěchy mne celkem zneklidňovaly. V Grazu nebyla ani noha, hraní proto nemělo smysl. Ve Veroně jsme pár drobných dostali. V Janově mi nervy vypověděly službu a při hraní jsem si před sebe nedal ani klobouk. Zato se mi podařilo zničit kytaru. Spadla mi z kufru dodávky na tažnou kouli. Mám v ní díru jako do nitra duše zlomeného básníka.

S příjezdem do Francie to začalo vypadat lépe. V St. Tropez nám ta bohatá pakáž trochu svého chleba ukrojila. Stejně jsme však byli o úroveň níž než místní bezdomovci. Ale spaní na pláži se vyrovná jen máloco.

V Nîmes už jsem se úplně trhl od skupinového hraní a šel jsem do ulic na vlastní pěst. Ostatní si užívali dovolené. Pro mě měla cesta jiný význam. Z Montpelier čišel skvělý potenciál. Ale v co do velikosti s Brnem srovnatelné město mělo trojnásobný počet buskerů. Lidi to tam mají rádi, jsou na to zvyklí, ale trh je přesycen. I tak jsem si tam hraní užil.

Dodávková část cesty skončila po týdnu. Ostatní se museli vrátit domů. Vysadili nás dva v obchodním centru před Avignonem. Teprve od této chvíle jsem se cítil správně nezávisle závislý. Bez pomoci cizích lidí budeme ztraceni.

Nejsvobodnější jsou malé děti 

Debata pokračuje velmi zajímavým směrem. Potkal jsem v životě spoustu příznivců New Age a Zeitgestistů. Povětšinou na mě udělali dojem, že je zfanatizovala přednáška militantního vegana a eliminovala v nich schopnost nadhledu. Grum vypadá, že si svůj názor vytváří delší dobu poněkud komplexnějším způsobem. Každopádně jde cítit, že ač jsme si v mnoha směrech podobní, dělí nás geografická a historická příslušnost. Sedmadvacetiletý francouzský levičák versus třiadvacetiletý východoevropský individualista.

Snažím se mu osvětlit svůj názor, že to s penězi nebude zas tak horké. Ony samy přece nemají charakter. Věc tkví spíše v těch, kdo s nimi operují. Popisuju mu, jak proběhla realizace projektu „všechno všem“ u nás. I komunismus má za cíl postupně se peněz zbavit. Jenže, když je společnost příliš početná, musí se rozdělit úkoly a zodpovědnost. A zodpovědnost si posléze jedinci vyloží jako svůj nástroj moci. Z komunismu se stane fašismus. A konflikty začínají díky maličkostem. Rozhodně nezapomeň na staré dobré Cherchez la femme. Pokud někdy bude existovat rovnostářská technokratická společnost, určitě v ní nebudou žít lidé. Jedinou možnou cestu vidím ve vlastním rozhodnutí jednotlivce. I to je jeden z důvodů, proč jsem se vydal na cestu.

Grum mě ze slušnosti poslouchá. Evidentně je ale rozhodnut si svůj názor ponechat.  Konverzaci raději přesouváme ke zdánlivě méně konfliktnímu tématu rodiny.

Nemohu se dopočítat, kolikátý stop už to vlastně je. Před obchodním centrem jsme stáli sotva pět minut, než nás přibral sympaťák v kabrioletu. „Ah, les vacances!“ Prázdniny! Tohle nezačalo špatně. Dovezl nás těch pár kilometrů do Avignonu a přitom se pyšnil jeho historií. Vyhodil nás u hlavní brány.

Ne, rozhodně to nezačalo špatně. V Avignonu jsme zůstali tři noci. Stále z něj cítím tu středověkou anarchii. Trochu jsem se posilnil a šel vydělávat. Za pár minut jsem měl klobouk plnější než kdy dřív. Jeden místní uklízeč vypadal, že se mu to dost líbí, ale nemá peníze. Vytáhl z kapsy sáček a hodil mi ho do klobouku. I hašišem se dá obdarovat.

První večer v Avignonu přišla zatěžkávající zkouška. Přišli jsme o bezpečí dodávky a početnější skupiny. První opravdové spaní na ulici. Rozhodli jsme se držet hlídky. Díky praxi nočního recepčního jsem zůstal vzhůru celou noc. Kolem druhé ráno se k nám přimotali opilí Francouzi. Dali jsme se do řeči. Jeden z nich dělal v Praze kuchaře. Nalilli mi rum s colou, já dal v plénum trošku z nově nabytých drogových zásob. A tohle byl ten moment, díky kterému jsem se zbavil jakéhokoliv náznaku strachu z cizích lidí. Žádné noční hlídky už jsem nedržel.

Motám Grumovi další cigaretu. Popisuje mi, jak ho rodina za jeho názory nemá ráda a při každém setkání se pohádají. Zrovna na jedno takové jede. Už má půl hodiny zpoždění. Chystá se jim oznámit svou novou životní situaci. Do popisu se tak pohrouží, že zapomene odbočit k mýtnému, kde nás měl vyhodit. Budeme muset počkat na další sjezd, který je za několik kilometrů úplně jiným směrem, než Grum potřebuje jet. Starosti mu to očividně nedělá.

„Jo, Francouzi jsou prostě víc free,“ řekla nám slečna při cestě z Grenoblu do Lyonu. Když o tom teď přemýšlím, nebude to až tak docela pravda. Spousty dalších buskerů a nespočet somráků, na které jsme narazili, byli Češi. Pro slečnu znamenalo být free jít do ulic a bavit se. Pro nás zase nemít žádné jistoty a zároveň být v pohodě.

Ale nejsvobodnější vůbec jsou malé děti. Nejvděčnější posluchači. Bezelstně na vás koukají a nechtějí odejít. Po chvilce se začnou samy hýbat do rytmu. Čert vem plný klobouk, hašiš a bagety. Tohle je nejčistší odměna.

Lyon pro nás byla poslední štace. Nejsilnější vzpomínku odtud mám na dva bratry, kteří nás pozvali na večeři k příležitosti konce Ramadánu. Dva Němci, kteří konvertovali k islámu a rozhodli se dojít pěšky do Mekky. Bavili jsme se spolu do noci. Popisovali mi, jak sami začali věřit lidem a postupně zapomněli na zkreslenou realitu, kterou jim naservírovala po tragédiích dychtící média. Když potřebovali vodu, zaklepali na dveře a nikdy neodešli s prázdnou. Taky teď žiju z laskavosti druhých. Jednou bude třeba dluh splatit. Bez nutnosti to přesně vyčíslit. Možná, že v tomhle má Grum pravdu. Na peníze se nemusíme spoléhat, dokud na obou stranách rozhovoru nestojí blbci.

Grum nás vysazuje na pumpě a srdečně se loučí. A nás čeká něco přes tisíc kilometrů dalšího stopování.

Ondřej Koraba