Podle husitského faráře jsou Vánoce svátkem života a naděje pro všechny lidi

Husitský farář Miroslav Kubíček v rozhovoru pro STISK popsal pojetí Vánoc husitských i obecně křesťanských. Zamyslel se také nad tím, co může nejprožívanější svátek v roce nabídnout také nevěřícím.

Názor faráře Miroslava Kubíčka působícího v Církvi československé husitské v Brně přínáší druhý díl cyklu vánočních rozhovorů. Vnímá Vánoce jako dobu narození spasitele Ježíše Krista, který na rozdíl od jiných náboženských proroků nevzešel z bohatých vrstev, nýbrž z těch nejchudších. Tento fakt má dávat každému člověku naději, že i v těžkých situacích stojí za to žít.

Je odlišné pojetí Vánoc husitů od většinových katolíků? 

Základ vánočního poselství je stejný u všech křesťanských církví. Liší se to jenom v drobnostech, například katolíci pojímají postavu Panny Marie jinak než my, husité. Hlavní význam Vánoc jako příchod Ježíše Krista, syna Božího, je stejný pro všechny a drobné rozdíly jsou podle mého názoru až zanedbatelné. Svědčí o tom i to, že se nám při těchto akcích daří spolupracovat napříč církvemi. Už mnoho let děláváme každoročně na Boží hod vánoční společné bohoslužby s římskými katolíky v Hrušovanech u Brna. Tento rok to bohužel nevyjde, ale to je proto, že musím sloužit mši v Brně.

Zmínil jste odlišné pojetí Panny Marie – v jakém smyslu?

Církve vyšlé z reformace, nebo čistě protestantské, se liší už samotným pojetím svatosti. My stavíme přímo na biblickém základu, takže svaté vnímáme jako něco, co je zvlášť vyčleněné pro Boží úkol. Hodí se sem jiný příklad, totiž když Hospodin poslal Mojžíše do Egypta, aby vysvobodil izraelský lid ze zajetí. Tehdy Mojžíšovi řekl, že mu budou pronárodem svatým. A to slovo „pronárod“ má až urážlivé zabarvení. Bylo to označení okolních pohanských národů, před kterými bylo potřeba se držet na pozoru. Proto to zvláštní spojení slov pronárod a svatý říká, že sice budou Izraelité vyčleněni Bohem pro zvláštní úkol, nebudou ale jiným nadřazeni. A stejně tak to vnímáme u světců, kteří byli za svého života podobně vyčleněni pro Boží záměr. Naopak římští katolíci svatost považují jako takový mezistupeň mezi obyčejnými lidmi a Bohem, ke kterému je možné se i modlit. 

Čím pro vás je postava Panny Marie v kontextu vánočních událostí? 

Já ji považuji za jednu z nekrásnějších biblických postav vůbec. Obdivuji její poslušnost a pokoru, s jakou přijala Boží vůli. Když jí bylo oznámeno, že počne a porodí syna Božího, nebyla vdaná a mohla být velmi snadno ukamenovaná jako cizoložnice. Tehdejší židovské zákony byly v té době nekompromisní. Ale ona i navzdory tomuto riziku své poslání přijala. My máme v ekumenickém překladu napsáno, že když mluví Marie k andělovi Gabrielovi, říká, že je služebnice Páně. V řeckém originálu není napsaná ale služebnice, nýbrž otrokyně. Takže ta její poslušnost je opravdu obdivuhodná, aniž bychom ji museli stavět na úroveň Ježíše Krista.

Co můžou Vánoce dát většinové české populaci, která se nehlásí k žádnému náboženství? 

Já nemám rád osočování většinové společnosti, že je přehnaně konzumní. Sice je dost konzumní, ale já bych to tak černě neviděl. Mnohokrát jsem už přemýšlel nad tím, co by mohlo lidi oslovit. Nemyslím si, že by Češi byli striktně ateističtí. Je tu spousta těch, kteří pořád hledají. Profesor Halík je nazval „něcisty“, tedy lidmi věřícími, že něco tam nad námi je. Potřeba transcendence, tedy toho, co přesahuje pozemský život, v povědomí lidí určitě je. Pak následuje otázka, co z vánoční zvěsti je může oslovit. Když budeme říkat, že se dnes narodil spasitel Kristus, nic jim to neřekne. V žádném případě nemá smysl tuto událost popisovat pomocí historických informací. Nevíme ani, jestli se to stalo opravdu tak, jak se píše v Lukášově evangeliu. 

Co je tedy hlavní podstatou tohoto svátku?

Ptal bych se po nové životní dimenzi, která nám narozením Ježíše vchází do života. Bůh chtěl dát lidstvu touto událostí úplně nový rozměr – že život stojí za to žít navzdory všem protivenstvím. Všechno na Vánocích a křesťanství vlastně začíná u těch nejchudších a nejubožejších lidí. V tom je rozdíl od jiných náboženství. Vždyť Buddha byl princ a Mohammed zámožný kupec. Zato nyní přichází nejnižší z nejnižších. Ježíš se narodil v chlévě a první zvěstování byla určena pastýřům, největší spodině. Za hlavní rozměr tedy Vánoc vnímám tu naději a radost, která je pro úplně všechny lidi. Je to něco, co může oslovit člověka i mimo křesťanskou víru. Zbavit ho beznaděje a bezvýchodnosti.

Jaká je vaše představa o ideálně strávených Vánocích? 

V tomhle ohledu bych ani nezavrhoval zmíněný konzum a celkově materiální stránku. Ta k tomu patří, jen se nesmí přehnat. Vánoce by měly být v lidském rozměru o vztazích a setkávání lidí, kteří si třeba jindy nemůžou najít čas nebo chuť. Pokud se nám to podaří o Vánocích, třeba to bude pokračovat i dál. Dárky a obdarování má obrovský význam, pokud to děláme opravdu ze srdce a chceme někomu udělat radost. Měli bychom k sobě najít cestu a nenechat se převálcovat předvánočním shonem a stresem. Advent by měl sloužit jako niterná příprava na příchod nového života a naděje. Bohužel jsme ale zřejmě stále více ve stresu. Pořád se uklízí, nakupuje, shání a člověk by se tím neměl nechat převálcovat. Nelze nikomu nic nutit, ale také si myslím, že vánoční mše může dát člověku hodně, i když přijde do kostela poprvé v roce. 

Sledujete za dobu svého působení nějaký vývoj v postoji k Vánocům? 

Mohli bychom plakat nad konzumem a orientací k materiální stránce. Znovu ale říkám, že bych nad tím tak hůl nelámal. Před převratem a rokem devatenáct set devadesát se spousta věcí jevila jinak. Dokonce kostely bývaly paradoxně plnější. Zdálo se, že příklon lidí ke křesťanství je větší a jakmile přestane oficiální tlak z hůry, kostely prasknou ve švech. Ukázal se ale pravý opak. Lidé to tehdy  brali jako formu protestu vůči tehdejšímu režimu. Obecně v církvích ubývá velmi hodně lidí, ale nevím, jestli jsou tato měřítka objektivní. Pokud bylo v minulosti v církvi mnohem více lidí, nemůžu s jistotou říct, kolik procent byl čistý formalismus. Pán Ježíš říkal svým učedníkům, že jsou sůl Země. Ta sůl je v této větě důležitá, protože přesolené jídlo se jíst nedá, ale sůl jako taková je nezbytná. 

Jsou svátky, které by si zasloužily stejnou, nebo větší pozornost než Vánoce? 

Tady narážíme na rozdíl mezi sekulárním chápáním a tím křesťanským. Vánoce jako největší svátek vnímá právě sekulární společnost, zatímco pro křesťanský svět to jsou Velikonoce. Důležitou roli hrají v naší zemi tradice. Často slyšíme koledy už od října nebo listopadu, to vysloveně nesnáším, ale je to folklor, který k tomu patří. Velikonoce nesou základní existenciální poselství, kdy proti veškeré lidské zkušenosti a chápání, nemá na konci života poslední slovo smrt, ale život. Je to paradox, ale právě s ním pracuje biblická víra. 

Jak slavíte Vánoce?

Pracovně. Jednou před lety jsme seděli se známými na konci vánočních svátků a někdo řekl: „A jéje, svátky už končí, budeme muset zase do práce.“ Já jsem se usmál a řekl přesný opak, protože v tomto povolání jsou samozřejmě Vánoce a Velikonoce nejvytíženějšími obdobími. Mám to ale strašně rád a vždy se na ně těším. Jako vánoční čas považuji celé období adventu až po svátek zjevení Páně, tedy šestého ledna. Témata a okruhy, na které během té doby kážu, jsou dané, ale není to tak snadné, jak se může zdát. Každý rok přijdete na něco nového. Třeba letos mě oslovilo zmiňované sdělení pastýřům, kdy jim anděl říká: „nebojte se, dnes se vám narodil spasitel.“ Zaujala mě právě ta slova „nebojte se“ a „vám“. Na ně se letos zaměřím v kázání.

Mgr. Miroslav Kubíček

Třebíčský rodák se narodil v roce 1952. Křesťanem se stal relativně pozdě, až okolo čtyřicátého roku života. Povolání faráře si zvolil proto, aby se mohl podělit o nově nabité zkušenosti i s dalšími lidmi. Dálkově vystudoval Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 2002 pracuje v Brně.

První díl cyklu vánočních rozhovorů - se sociologem náboženství

Třetí díl cyklu vánočních rozhovorů - s pohanem 

Jan Kříž