Po začínající kapele neštěkne ani pes

Co student, to muzikant. Dát dohromady kapelu tedy není tak těžké. Problémy nastanou, až když s ní chcete skutečně někde vystupovat. Následující věty vám napoví proč.

Jsem součástí tříčlenné kapely, hrající zhruba dva roky v jednom menším městě. Říkejme mu třeba Boskovice. Jednak je to celkem chytlavý název, a jednak se tak toto město opravdu jmenuje. První koncert u většiny začínajících skupin těží ze zvědavosti (často následované zklamáním) rodinných příslušníků a kamarádů. Zpravidla není tím nejlepším koncertem, což je u některých hůře poslouchatelných kapel škoda, protože v nejlepším se má přestat. V našem případě jsme ho odehráli v jednom boskovickém hudebním klubu, kam nás pustili víceméně ze známosti s místním hudebním dramaturgem.

Hrát na menších festivalech se zdá jako dobrý začátek

Kdo chce začínající, neznámou kapelu? Nenamáhejte si mozek přemýšlením, nikdo. První myšlenkou, ke které se nová kapela obvykle upne, jsou festivaly. Větší, menší, malinké, jakékoliv. Festivaly jsou dobrá příležitost, jak představit svou tvorbu různorodému obecenstvu v pokročilém stavu opilosti. Můžete si najít kontakt na pořadatele festivalu a nabídnout jim svoji kapelu, ale pokud vás nikdo nezná, zřejmě vás budou chtít nejdříve slyšet, případně zaslat nahrávku. Pořadatelé festivalů mají však málokdy čas, zrovna když vystupujete, takže zbývá něco vhodnému poslat. Abyste udělali kvalitní studiovou nahrávku, potřebujete peníze. Peníze můžete vydělat vystupováním na festivalech. Abyste mohli vystupovat na festivalech, potřebujete nahrávku. Je to jako pohádka o kohoutkovi a slepičce, jenže v tomto případě není zaručen šťastný konec.

Jedním řešením je obléct si nějaké staré tepláky a začít dělat hip hop. S ohledem na československou hip hopovou a rapovou scénu nemusíte ani umět artikulovat, abyste se prosadili, stačí se tvářit sebejistě a znát hodně sprostých slov. Druhým řešením je zkusit štěstí v hudebních klubech a hospodách. Když jsme zkoušeli expandovat do Brna, narazili jsme na závažnou potíž v tomto systému, totiž absenci zákaznické základny. Když vás v Brně nikdo nezná, nikdo na vás nepřijde. Když na vás nikdo nepřijde, klub prodělá, čehož se majitelé bojí jako šejk elektromotoru. A když klub prodělá, příště si vás nepozvou. Tím jsme zase tam, kde jsme byli. Samozřejmě trochu přeháním, někdo na vás skoro vždy přijde, ale představa naplněného klubu při koncertu kapely, o které nikdo nikdy neslyšel, je přinejmenším nepravděpodobná. Sami jsme jednou hráli pouze pro obsluhu, protože nikdo jiný nepřišel. Šéf hospody na to reagoval slovy: „Dneska mají holky místo dýška kulturu.“

Talentové soutěže? Ale prosím vás…

Klíčová je propagace. Ani v tomto ohledu to nebudete mít snadné, jelikož letáčky porůznu rozdané a rozvěšené po brněnských vylepovacích plochách už dávno nemají tu moc přitáhnout k vám davy. Sociální sítě jsou zase takovými akcemi přeplněné, takže musíte být opravdu originální, aby někoho v té změti právě vaše pozvánka zaujala.

Menší talentové soutěže a přehlídky kapel po republice mají sice úžasnou atmosféru, ne však moc vás proslavit. Větší soutěže, jako Československo má talent nebo X-Factor, tuto moc mají, ale nezáleží v nich ani tak moc na hudbě jako na povrchním dojmu. Takže pokud vás neláká stát se komerčními figurkami, které skáčou, jak vedení různých televizí pískají, budete si tam zřejmě připadat stejně nepatřičně jako jednonohý muž na závodech v kopání do zadku.

Doufám, že jsem vás svým povídáním příliš nedemotivoval. Pokud děláte hudbu pro radost, nemějte strach, vaše publikum si vás najde. Ale jestli se chcete hraním v kapele prezentující vlastní tvorbu živit, čeká vás dlouhá cesta plná klopýtání. Držím palce, ať ve zdraví dojdete.

Filip Živný

Další články můžete číst na munimedia.cz