Po kole a půl začínám v duchu sepisovat poslední vůli

Všude se rozcvičují běžci. Protahují se nebo se rozklusávají. Jejich výrazy svědčí o tom, že každý z nich chce závod Lužánkami vyhrát. Jediný obličej tuto touhu nevyjadřuje. Můj. Já se pokusím přežit.

Hned po příchodu do parku odhodlaně mířím k pořadatelům s nezvratným úmyslem přihlásit se do závodu. Nejdříve musím vystát řadu běhuchtivých závodníků a vyplnit přihlašovací lístek. Ráda bych běžela v kategorii benjamínků, tedy krásných, zvládnutelných dvě stě metrů. Vzhledem k mému věku, který již přesáhl hranici dvaceti, mě  do této kategorie bohužel zařadit nemohou. Musím tedy nepřekvapivě závodit s dospělými. Úplně nejraději bych běžela ve vlastní kategorii o jediném člověku. Výhru bych tak měla jistou. Nic takového však neexistuje. Když mi jeden z pořadatelů sdělí, že mohu běžet jen tři tisíce čtyři sta metrů nebo osm a půl kilometru, málem dostávám infarkt. Uniká mi zděšené: „Kolik?" Hned však nasadím výraz zkušeného vytrvalce a suverénně se přihlásím ke kratší z nabídnutých tratí. Přece neřeknu, že jsem si to rozmyslela! Jak to ale vydržím, to ještě nevím. Pche! Osm a půl kilometru! Jsem blázen, ale rozhodně ne takový. To si snad onen pořadatel přeje mou veřejnou ostudu, až bych běžela tři kola za ostatními? Takovou radost nikomu neudělám!

Od pořadatelů vyfasuji obálku s pokyny, nakreslenou tratí a čipem, který má zaznamenat můj výkon. Rozhlížím se a hledám volné místo na rozběhání. Vzápětí objevím svůj idol. Vedle laviček nedaleko ode mě trénuje etiopský mílař Mulugeta Serbessa. S pusou dokořán na něj zírám. Takhle vypadá opravdový profesionál. Přejedu pohledem svou nesportovní postavu a v tu chvíli mi dochází, čemu jsem se vlastně upsala. Panebože, to bude ostuda! Ostřížím zrakem Mulugetu pozoruji, snažím se okoukat nějakou taktiku, jak smrtelnou vzdálenost, která mě čeká, zvládnout. Nenápadně napodobuji jeho pohyby. Klušu s nohama nahoru. Klušu pozadu. Klušu rychle. Klušu pomalu. Klušu jako klokan. Klušu asi na tisíc dalších způsobů. Náhle se po mně Mulugeta ohlédne. Okamžitě nasazuji samozřejmý výraz, že je to on, kdo napodobuje mě, a ne naopak. Nevypadá, že by tomu věřil.

Zatímco pozoruji ostatní závodníky, kteří už mají svůj závod za sebou, nebo jej právě běží, jsem čím dál nervóznější. Všichni vypadají tak zkušeně! Sportovně! I ty malé děti. Mají barevné trikoty a tretry. A tváří se profesionálně. To jen já vypadám jako člověk, který sto let neběžel. Nervózně sleduji hodinky a běžce kolem sebe. Jejich vytrénované postavy mě vyloženě rozčilují. Je to stále stejné. Běh. A po něm vyhlášení vítězů. Parkem se celou dobu rozléhá moderátorův hlas, který vybízí závodníky k přípravě. Hodina H, kdy mám nastoupit svůj závod, se blíží. Trénování už jsem raději vzdala, neboť mě akorát unavuje. Bojím se, abych z něho nebyla k smrti vyčerpaná, než závod vůbec začne. Místo toho posedávám a snažím se nacpat do sebe energii v podobě hořké čokolády. Někteří závodníci po mně zvláštně pokukují, nejspíš si myslí, co jsem to za suveréna, když ani netrénuju. Ty pohledy mi dělají dobře. Ale jen do určité chvíle. „Nyní se připraví ženy a dorostenky," hlásí moderátor. Jako by nade mnou vynesl ortel. Snažím se nenápadně tvářit, že to není má kategorie. „Jsi na řadě, běž, ať to nezmeškáš," radí mi sestra Katka. Mé zaječí úmysly nevyšly.

Stojím na startu s připevněným čipem na tkaničce od bot. „Tři, dva, jedna, start!" To slovo mě vyděsí tak, že málem zakopnu. Vybíhám. Nasazuji tempo – takové, jaké jsem odkoukala od Mulugety. Pravá. Levá. Funím. Hodně funím. Více, než je zdrávo, řekla bych. Dvě kola, každé měří tisíc sedm set metrů. Tolik musím uběhnout. První zatáčka – mírná naděje. Není to zase tak hrozné. Dokonce se držím na jednom z předních míst! Další zatáčka. Najednou se přede mnou otevře výhled na trasu. Cíl? V nedohlednu. Funím. A zuřím. Závodnice mě míjí, jedna za druhou. Tak to tedy ne, říkám si. Zvyšuji tempo. Vzmuž se! Vzchop se! Seber se! Ale…jak? Teď zase míjím já je. Ale ne na dlouho. Po pár desítkách metrů začne protestovat můj levý bok a plíce, které nestíhají vyměňovat vzduch. Zrádci! Zpomaluji. A nepřestávám funět.

Jedno kolo je za mnou. Na můj vkus stojí u cíle až moc diváků. Každý přece nemusí vidět, jak se ploužím do druhého kola. Už vím naprosto přesně, jak se cítí ovce před porážkou. Když se ohlédnu přes rameno, vidím však, že zdaleka nejsem poslední. Podcenila jsem se. To mi dodává síly a se vztyčenou hlavou probíhám cílem. Zdaleka však nemám vyhráno. Ještě jedno kolo! A tak běžím. Čí to byl nápad přihlásit se? Zlobím se v duchu. Aha, můj, připomenu si vzápětí. Nemám to na koho svést a to mě rozezlí ještě víc. Dupu do země, až kamínky odlétají. Když už tu po mně nezůstane ohnivá čára, tak alespoň rýha ve štěrku!

Kolo a půl mám za sebou. Začínám v duchu sepisovat poslední vůli. Přemýšlím, co komu odkážu. Takhle jsem si tedy nepřála umřít, to rozhodně ne! V zoufalství přemýšlím, kudy bych si cestu nenápadně zkrátila. Střihnout to kolmo přes park by mi zcela určitě neprošlo. A tak sípu dál a snažím se zkoordinovat dech a své nohy. Nadlidský úkol. Posledních pět set metrů. S jazykem na vestě se plahočím do cíle. Nikdy jsem žádný cíl neviděla raději! Moderátor dokonce hlásí jména doběhnuvších, tedy i mé jméno – za odměnu nebo za trest? Nutno zdůraznit, že nedobíhám zdaleka poslední. I přesto cítím, že potřebuju minimálně půl roku na regeneraci. To byl teda nápad! O to horší, že byl můj.

Na smrt vyčerpaná sleduji vyhlašování vítězek ve své kategorii. Lapu po dechu, ležím na lavičce, cpu se zbylou čokoládou a marně čekám na své jméno. Největší sebevrahy nevyhlašují. Škoda, zaručeně bych vyhrála.

Autor: Veronika Hegrová

Další články najdete na http://www.munimedia.cz/kurz/stisk/