Po jednadvacátých narozeninách z pravačky levačkou

Dnešním dnem jsem už třináct dní levá. A dalších čtrnáct stále budu. Vše začalo mytím nádobí, prasklou skleničkou, střepem. Nyní jsou pro mě a mou levou ruku každodenní záležitosti výzvou. Obě už si ale přejeme, aby se pravá ruka opět stala naší plně aktivní parťačkou.

Talíř, druhý, třetí. Tácek, šálek, sklenička a … auvajz. Nikdy před tím, přesněji před dvacátým prvním rokem mého života, jsem při umývání nádobí nepřemýšlela nad jednotlivými kusy a špínou, jejíž stopy jsem z nich umývala. Mé vzpomínky na narozeninovou oslavu z předešlého dne, se mi při této rutinní záležitosti staly osudnými. Více soustředění, méně přemýšlení – i když – není to oxymóron? 

Ve chvíli, kdy se mi střep rozbité skleničky zařízl do palce pravé ruky, jsem si ještě neuvědomovala, jak rozsáhlou škodu mohl skleněný vetřelec způsobit. Proud krve, který se nechtěl zastavit, mi ale dokázal, že nejde o běžné říznutí, ale skutečně hlubokou ránu. Při bližším zkoumání prstu se mi v hlavě přehrála replika z Harryho Pottera a Kamene mudrců, kdy se Hermiona Grangerová ptá Skorobezhlavého Nicka: „Skorobezhlavý? Jak Skorobezhlavý?“ a rytíř Nicolas odvětí: „Takhle“. Přičemž si zatáhne za vlasy a s nechutným zvukem provázejícím odtržení hlavy od krku  předvede, že jsou spojeny pouze kouskem kůže. Místo jeho hlavy si stačí představit můj palec. Moc dramatizuji, kosti se střep ani nedotkl.

Zděšení přišlo v okamžiku, kdy jsem poznala, že se mi točí hlava a mám nutkání si sednout. První pomoc přispěchala v podobě tatínka mého přítele. Jeho ošetření bylo rychlé a spočívalo v rozsáhlém využití papírového kapesníku a lepící pásky. Asi se to takhle učili na vojně, pomyslela jsem si. „Jako na vojně,“ zamumlal si při tvarování mašličky, zajišťující ránu. Byla jsem mu vděčná, ale už méně jistá jeho technikou záchrany prstu. Kamarádka, zdravotní sestra, mi později říznutí prstu převázala, prý aby se mi v nemocnici nesmáli, a poslala mě na šití.  

Příjem v nemocnici řídila na pohled milá sestřička. Přídavné jméno milá jsem však posléze změnila na strašná a podstatné jméno sestřička na baba. Při mé interpretaci úrazu se smála a s pobaveným úšklebkem stále opakovala: „řízla jste se, ošklivě, ano? Tak si sedněte a čekejte,“ dodala. Takže ani odborný převaz palce od kamarádky mně posměchu v nemocnici nezbavil. Ještě že už na něm nemám převaz „á la vojna“, oddychla jsem si. Ale potvrdilo se, že nikdo není doma prorokem.  

„Happy Birthday,“ popřál mi pan doktor po zašití šlachy a kůže prstu šesti stehy poté, co jsem mu na operačním sále popisovala mou včerejší oslavu narozenin v americkém stylu. Než jsem se však k tomuto hodnému člověku přes všechny útrapy dne dostala, uběhlo dlouhých šest hodin. 

Neobvyklejší dárek jsem si k narozeninám ani nemohla přát. Dnes sádra, za měsíc snad už „pouze“ jizva pod kloubem palce pravé ruky, mi bude asi můj památný den navždy připomínat.

Nicole Krinková