Playback aneb jak svět přichází o zpěváky

Předminulou sobotu jsem na konci náročného dne z vyložené slabosti zapnul televizi. Začínal přímý přenos z oceňování atletů roku.

Propána! Vždyť já zapomněl, kolik bizarností v sobě tyhle frašky ukrývají! Nemluvím o moderátorské dvojici. Aleš Háma se této role zhostil na úrovni, hyperaktivní Absolonová prostě valila oči a ňadra a přicmrndávala. Souhra byla úspěšná.

Nemluvím ani o řečnických schopnostech oceňovaných atletů, jejich koryto je pochopitelně někde úplně jinde. Při představě sebe sama, kterak přeskakuji (nebo spíše nepřeskakuji) zády napřed laťku ve výšce dvou metrů, jim koktání či zadrhávání bez ironie odpouštím.

Mám pochopení pro to, když běžkyně neumí vyslovit souvislou větu. Vždyť já zase ve smrtelné agónii stěží dosáhnu v předklonu na špičky u nohou. Také přibližně okolo třetího patra obvykle zůstávám ležet na schodech a hrdinsky posílám ostatní, aby se zachránili a nechali mě napospas mému osudu.

O čem ale nemůžu pomlčet, jsou hudební čísla, jež měla celý večer zpestřit. Nečekejte teď prosím nějakou povrchní kritiku popmusic. Kdybych měl týden co týden psát sloupek, rozebírající hrůzostrašné pokusy Ivety Bartošové zachránit trosky své popularity navzdory nepochybně zdrcujícímu rozchodu s kreaturou jménem Pomeje (nebo Pompeje?) , přestali by mě definitivně všichni brát vážně. Snad až na agenty serveru Super.cz či plátku Blesk, kteří by mi nabídli lukrativní angažmá: Šok! Zfetovaný Hůlka se válel s Brožovou v prasečích vnitřnostech! Hrůza! Gott zastřelil Bílou kuší při satanistickém rituálu vzývání Hitlera!

Jistě, populární hudba už není ani tak o hudbě, jako spíš o tom rozcházet se s někým na kokainovém večírku, o bývalé lesbické přítelkyni Agáty Hanychové nebo o tom umět za pomoci šlehačky a oliv zahalit své pohlaví všeobjímajícím závojem tajemství.

Mně by bylo úplně ukradené, že na nějakém podobném nóbl večírku, přenášeném v hlavní vysílací čas, vystoupí Helena Vondráčková, Ewa Farná nebo dokonce Ben Cristovao. Ale když už na to podium vyšplhají, ať proboha zpívají. A ať jejich kapely hrají. I kdyby to mělo být falešně, nudně nebo prostě špatně. No tak, umělci, lid si vaše výkony vyžádal, tak mu to natřete bez skrupulí! Ano, řeč je o playbacku.

Vraťme se k Atletu roku. Zcela úmyslně přeskakuji vystoupení poněkud rozpačitého seskupení Toxique, jelikož jej osobně považuji za sarkastický vrchol večera. Kdybych se mu věnoval už teď, text by podstatně ztratil na gradaci.

Přejdu prozatím k vystoupení paní Zagorové. V komentářích k jednomu z mých článků mi byl vytýkán nedostatek tolerance a pochopení, po těchto vlastnostech se dnes hodně volá. Uznávám tedy formálně, že Hana Zagorová má spoustu pěveckých zkušeností, že za svou kariéru odvedla kus práce a nedovolil bych si ji jako dámu jakkoli napadat.

Co ale vede tuto zpěvačku k tomu, aby pět minut v kuse naprázdno pohybovala ústy jako kapr, zatímco jí sedící publikum (v čele s předsedkyní poslanecké sněmovny) za tuto ekvilibristiku tleská?

Hana Zagorová si však přeci jen zaslouží pochvalu. Ze všech účinkujících se totiž svou pusou trefovala do slov písně zdaleka nejpřesněji. Inu, trénink před zrcadlem se nezapře.

Nehodlám kritizovat ani další kapří vystoupení překážkáře Petra Svobody v duetu s multifunkční Monikou Absolonovou. Je mi jasné, že živý zpěv profesionálního sprintera by mohl dost výrazně narušit sametový průběh hogo-fogo večera. Některý z přítomných papalášů by si třeba mohl při falešném tónu leknutím vylít extra suché Martini na slonovinové kalhoty, načež by jeho partnerka v kabátu z živých orlích mláďat neunesla to faux pas a omdlela by.

Co mi ale přijde jako vyložená zrada, je vystoupení výše zmíněné kapely Toxique. Uznávám, podium oživlo, všude blikala světélka, muzikanti se velice různorodě pohybovali a u mikrofonu sebou extaticky cukala zpěvačka Klára Vytisková v převleku za transformera. Nic pro epileptiky.

I rychlým vhledem laika lze jejich píseň posoudit jako dost primitivní na to, aby ji majitelé hudebních nástrojů byli schopni zahrát živě - měla jen dva akordy. Jednička/nula, zapnuto/vypnuto, dobro/zlo, jing/jang.

Ani v tomto případě se však opravdové vystoupení nekonalo. Kameraman si párkrát naběhl, když zabral „v akci“ prsty pianisty. Ty se totiž pohybovaly zcela svobodně a hlavně nezávisle na hudebním podkladu.

Jako zaseknutá gramofonová deska se dokolečka valil do uší dobře naladěnému publiku existenciálně-nihilistický motiv refrénu „Zrušte vaše sny!“. Po několika nekonečně dlouhých minutách této hypnózy jsem měl pocit, že pokud nezruším svoje sny, kapela Toxique se o to svou tvorbou postará.

Proč že jsem se na ten pořad díval? Nevím. Jen piště podobné komentáře, jen v textu hledejte moje mindráky, třeba je i najdete. Ale proč tedy vůbec čtete, reagujete, komentujete? Proč tady všichni ještě pobíháme a dýcháme? Pojďte, zrušíme naše sny...

Petr Bittner