Plachý komediant z brněnského paneláku

Patří k nejobsazovanějším brněnským hercům a v posledních dnech září v představení Hello Dolly. Jak vidí Igor Ondříček své patnáctileté působení na muzikálovém i činoherním jevišti?

"Dobrou náladu se v sobe snažím pestovat,"ríká Ondrícek.Foto: Michaela Sagitariová

Mohl být architektem, ale nakonec vystudoval obor muzikálové herectví na JAMU. Od studentských rolí se vypracoval až k uměleckému šéfu zpěvohry Městského divadla Brno. Když se Igor Ondříček začne smát, je jasné, proč si jej režiséři vybírají do komedií. A když začne mluvit, nikdo se nemůže divit, že svůj talent představuje i ve vážnějších inscenacích.

V Městském divadle v Brně jste často obsazován jak v komediích, tak i v dramatech. Je  pro vás těžké přejít například z role v Charleyově tetě k charakterní roli ve Smrti Pavla I.?

Vůbec nad tím nepřemýšlím. A zrovna tyto dvě inscenace, které režírovali Gustav Skála a  Hana Burešová, jsou perfektně nazkoušené. Oba režiséři herce výborně vedou, takže i když před představením nemáte náladu, tak se hra drží pořád ve stejných mantinelech, které určili režiséři. Pak se hraje skoro samo. Jsou samozřejmě představení, ve kterých vám dá režisér více volnosti. To pak vyžaduje velké soustředění. Hodně také záleží na hereckých partnerech. Teď například účinkujeme v Hello Dolly s Alenou Antalovou. Na každé představení se ohromně těším. Vlastně jen na jevišti příjímám signály, které mi jako herecká partnerka posílá a naopak je zase vracím. Kouzlo je v jednoduchosti a svobodě, v tom, že nemusím přemýšlet tři kroky dopředu a čekat, co se stane. Takže přepínání mezi komediální a dramatickou rolí mi nedělá problém, pokud je divadlo poctivě nazkoušeno.

Pokaždé, když stojíte na pódiu, z vás tryská obrovská energie, někdy mnohem více než z jiných herců. Čím myslíte, že to je?

Tak to mě mají asi kolegové rádi (smích). Sám to samozřejmě nedokážu posoudit, ale myslím, že určitá energie ve mně je, protože mě hraní baví. A kéž by se ta síla dokázala přenést i na diváky. Zatím na inscenace reagují moc hezky, takže doufám, že se na ně má energie přenáší. Za to jsme přece placení, aby z nás radost tryskala.

Kde pořád berete dobrou náladu?

Já přece taky nemám celé dny dobrou náladu. Ale je pravda, že se ji v sobě snažím pěstovat. Býval jsem hrozně nespokojený, stále jsem něco kritizoval a pak jsem si jednou uvědomil, že takhle žít nemůžu. Že svým chováním otravuju okolí a nejvíce sám sebe. V  podstatě jsem nejradši sám, někde si čtu a nic neříkám.

Nevypadáte jako introvert.

Nedá se říct, že jsem introvertní, to je silné slovo, ale opravdu jsem rád sám. Možná proto mě hraní po tolika letech tak baví. Můžu být někým, kým ve skutečnosti nejsem. Můžu si dovolit daleko více než v civilu. Měl jsem období, kdy jsem si říkal, že je divadlo úplně všechno. Ale když si uvědomíte, že jsou v životě důležitější věci, tak vás to svým způsobem osvobodí a začnete si hraní vážit ještě více.

Kdy jste si  uvědomil, že divadlo není nejdůležitější?

Vidím to i na mladých hercích, kteří přijdou do divadla. Jak jsou plní touhy po seberealizaci. A pak, když se uklidní, mohou se paradoxně stát lepšími herci. Protože jaký člověk je, takové hraje i divadlo, a to je strašně zvláštní.

Jak to myslíte?

Jsou u nás třeba kluci, frajírci, kteří vyprávějí holkám historky, smějí se, proplouvají životem a daří se jim. A ta bezstarostnost je z nich cítit i na jevišti, což ale neznamená, že by byli povrchní. Taky mají svůj niterní charakter. Naopak znám hodně zahloubaných holek, takové depresivní typy. Ony se také dovedou na představení trápit svými problémy, což postavám, které ztvárňují, dodává specifický charakter.

Charakterní herec odjakživa

Byl jste vždy komediant?

Podle toho, co slyším z vyprávění, tak už jako dítě. Já jsem byl ale strašný poděs. S ostatními dětmi jsme pořád vyráběli nějaké divadlo. Ale během puberty mě to přešlo, měl jsem těžké dospívaní, za to jsem se pak rodičům omluvil. S nikým jsem nemluvil, všechny kolem sebe jsem považoval za idioty. Možná mi z té doby zůstala určitá uzavřenost.

Kdy jste pochopil, že byste se měl rodičům omluvit?

Když jsem studoval na JAMU. Bylo nás v ročníku dvanáct a jen dva jsme bydleli v Brně. A občas jsme se s ročníkem scházeli u nás doma a moje maminka všem navařila. Takže jsme se všichni mačkali v našem panelákovém bytě. Spolužáci mi říkali, jak mám úžasné rodiče. Tím mě vlastně donutili se na ně podívat jinak. Došlo mi, že na tom asi něco bude. Ale nebylo to tak, že bych se jednoho krásného dne rozhodl, že se rodičům omluvím za všechno, co jsem jim do dvaceti prováděl, spíš všechno vyplynulo ze situace. Ale když jsem to udělal, jako by o ničem ani nevěděli, tak jak to u rodičů bývá, protože mají své děti rádi.

Nečekal jste větší reakci?

Tak já vždycky od rodičů čekám větší reakci (smích). Po premiéře mi třeba řeknou, jo, hezké to bylo a kdy si přivrtáš ten obraz, který ti v pokoji leží opřený už čtrnáct dní. Ale samozřejmě vím, že jim má práce dělá radost.

Jste poměrně vysoký. Přišel jste kvůli své výšce někdy o roli?

Samozřejmě, že vzhled ovlivňuje to, jaké role dostáváte. Když jsem začínal, tak všichni mí kolegové hráli Romea a já pořád typy jako Merkucio. Trochu mě to štvalo, ale fakt je, že nevypadám jako milovník. Od začátku jsem dostával charakterní role a dokonce se mi v  pětadvaceti podařilo hrát Cyrana z Bergeracu, což bylo legrační.

Proč legrační?

Protože Cyrano se většinou dává za odměnu hercům, kterým je třeba šedesát, sedmdesát. Ale  když příběh Cyrana začínal, tak mu bylo čtyřiadvacet let, úplně mimo to přece jenom nebylo. Celkově jsem ale od začátku své kariéry dostával charakterní role, dospělé chlapy s dospělými problémy.

Texty těchto postav musí být přece lepší než texty milovníků.

Jednoznačně. Texty jsou mnohem vrstevnatější než party milovníků, kteří se zamilují a na konci se buď ožení nebo umřou (smích). Já opravdu obdivuji malé děti, které chodí do hereckých kroužků a připravují se na divadlo. Vždycky si říkám, že vůbec netuší, co je čeká.  Život u divadla není jednoduchý a to hlavně, když se nenaplní všechna očekávání. Není nic horšího než zhrzená ambice. Všichni nejsou exceletní. A buď se smíříte s postavením, které v souboru máte, a nebo můžete odejít do divadla, které třeba nemá tak silný soubor. A tam hrát větší role. Pro herce jsou klid a sebejistota hrozně důležité. Jakmile je na vás na jevišti vidět opak, tak je to všechno v prčicích. Pak se pozná, jestli s vámi diváci takzvaně jdou, nebo ne. Nemusí se jen smát, mnohem emotivnější je hrobové ticho, kdy si nikdo nedovolí ani zakašlat. To je zvláštní, že někdy lidé v divadle kašlou a jindy ne. Najednou se jim nějak nechce. Znamená to, že se baví. Když se vám povede dosáhnout tohoto okamžiku, máte najednou neskutěčně mnoho energie a chuti. Pak jste ochotný se pro diváky rozkrájet.

Michaela Sagitariová

Igor Ondříček se roku 1971 narodil v Prostějově. Studium JAMU ukončil v roce 1994, od téhož roku je členem Městského divadla Brno. Již sedm let je také šéfem souboru zpěvohry, v jehož dílně vznikl i muzikál Hello Dolly. V něm Igor Ondříček ztvárňuje hlavní mužskou roli. Diváci jej v poslední době mohli vidět například v Charleyově tetě, Vrátila se jednou v noci, Smrt Pavla I. nebo Brouk v hlavě.