Pizza boy: brigáda s vůní oregana a benzínu

Procházím uličkami v historickém jádru Brna, když najednou poklidnou atmosféru rozehnal zvuk kvílejících pneumatik. Zpoza rohu se zčista jasna vyřítilo malé autíčko rozvážející pizzu a za okamžik už nedbaje jakýchkoli předpisů zběsile projíždí těsně kolem mě. „To je úplnej blázen!“ vykřikuje jeden z kolemjdoucích a další dva se za vozem zamračeně otáčejí. Jasně, s rychlostí to přehnal, ale já se na toho silničního piráta rozčílit nedokážu. Důvěrně totiž vím, jak vypadá jeho pracovní den.

Práce snů?

Není to tak dávno, co jsem v pozdním ránu dorazil na parkoviště před pizzerii nabízející rozvoz jejich lahůdek po okolí. Přišel jsem pěšky s batohem naplněným dvěma svačinami, pitím a doklady s nezbytným řidičákem.  Jak asi tušíte, nešel jsem si dát dopolední brunch. Týden před tím jsem na daném místě podepsal pracovní smlouvu a zrovna mi začínala první směna. Rozhodl jsem se totiž brigádničit trochu dobrodružněji než mí spolužáci roznášející letáky. Zkusil jsem práci rozvažeče pizzy (a protože je rozmlsané zákazníky nutno neustále něčím lákat, tak nejen pizzy). Řízení mě vždy bavilo, ve městě se docela orientuji a jednou týdně se věnovat přivýdělku při vysoké škole si dovolit můžu, tak proč do toho nejít?

Jak se ukázalo později, těch důvodů je hned několik. Jenže to člověk dopředu neví a tak jsem poměrně nadšeně vběhl dovnitř. Bylo jedenáct hodin a já si právě v silně zakouřeném skladu za restaurací navlékal ne příliš voňavou zateplenou vestu s logem pizzerie. Podobných vest na hřebících viselo asi dvacet. Většina s rozbitými zipy a skvrnami od dobrot italské kuchyně. V ní jsem musel zůstat oblečený až do doby, kdy hodinové rafičky znovu zaujaly svou aktuální pozici. 

„Dvanáctka“ v tomto zaměstnání mi nejprve připadala jako něco úžasného. Tolik hodin dělat svou oblíbenou činnost a ještě dostat zaplaceno? Nechtělo se mi věřit, že může existovat tak perfektní práce. Když jsem tam byl před týdnem na zaškolení, strávil jsem asi dvě hodiny za volantem a zářil u toho jak xenonový reflektor. Byla to paráda. Jenže jen proto, že jsem tehdy jezdil pouze chvíli, a v době, kdy nebyl „fofr“. Především jsem ale jenom jezdil. Vše ostatní kolem (a že toho bylo) dělal kolega Libor, který na mé řidičské schopnosti jako spolujezdec dozíral.

Teď jsem měl dělat úplně vše pěkně sám. A pořádně rychle. Nováček nenováček.  Abych se dostal do tempa hned na začátku a ve všem se vycvičil co nejdřív, začínám zrovna v čase oběda, kdy se v podniku kuchaři ani řidiči doslova nezastaví. Metoda „hoď ho do vody, plavat se naučí sám“. Co takové plavání městskými ulicemi s deseti pizzami Margaritami v kufru obnáší? 

Řidič je od slova řídit. Nebo že by ne?

Hlavním omylem je myslet si, že řidič má za úkol ovládat auto. Ne, dělá vše. Úplně. V úzké špinavé chodbičce mezi skladem a kuchyní je telefon, počítač na objednávky a tiskárna na účtenky. Telefon věčně vyzvání, počítač se neustále zasekává (říkám si, jaký na tom asi mají podíl nánosy prachu ve všech jeho otvorech) a tiskárna, jak asi už tušíte, netiskne. Nebo jen když chce. V té uličce dva krát tři metry jsou neustále aspoň čtyři lidé. Jo, překáží si, naráží do sebe a jsou poněkud nevrlí a vystresovaní. 

Když řidič do prostor určených pro personál dojde, okamžitě je vtažen do víru zmatku, nesmyslného pobíhání a navzájem na sebe ječících a zoufale nestíhajících osob. „Co tady stojíš, popadni ty kartony a dělej skládat krabice na pizzu. Nemáme je už do čeho dávat!“ A tak člověk skládá, sotva vyleze z auta. „Hej, pojď vzít telefon, musím vyrazit s jídlem!“ křičí další ze zaměstnanců. „A co ty krabice?“ ptám se. „Jaký krabice? Aha, ježíšimarjá kašli na ně, ten telefon! Dělej!“ A tak zvedám sluchátko a naučenou frází oslovuji zákazníka. Chce asi šest jídel a několik nápojů. Nad tři objednaná jídla platí nějaká slevová akce a nad pět se dávají jakési výhodné body. To člověku nikdo při zaškolování neřekne a v hlavě to nedrží ani mnozí letití zaměstnanci. Člověk na druhém konci drátu ale má přehled ve všem. Nepříjemná situace. 

Pak je tu kuchyň, kde se opět nestíhá. Kuchaři, stejně jako řidiči, dělají vše, takže když je třeba uklidit, uklízí, když nejsou krabice, skládají kartonové krabice, když zvoní telefon, musí u něj být a cvakat do počítače objednávky. Je tedy normální, že jídlo pro zákazníka, kterému je telefonem slíbeno, že jej dostane do hodiny, kuchaři po té hodině teprve předávají řidičům k rozvozu. A někdy je zpoždění i delší. Třeba když některý z řidičů dostane do toho všeho za úkol zajet do Kauflandu pro chybějící suroviny, a nemůže pomoci kuchaři se zvedáním telefonů.

Pirátem silnic z donucení

Řidič běžně musí zajet s jídly i k pěti zákazníkům během jedné vyjížďky (kterých je za den tak sedm) a předat jim ty voňavé lahodné pochoutky. Přitom třem z těch pěti lidí bývá jídlo slíbeno na čas, kdy pizza-auto teprve opouští parkoviště před podnikem, a dalším dvěma deset minut na to. Znalost městských ulic, zkratek a objížděk je sice základním požadavkem po zaměstnancích, ale je to v podstatě k ničemu. Omluva za zpoždění je téměř vždy nevyhnutelná. Někteří lidé jsou tolerantní, protože mají hlad. Jiní ale ne, takže jsou schopni se urazit a jídlo dovezené až po hodině a půl odmítnout. To se tím stornuje, řidič u šéfa selhává ve svých schopnostech a dobroty klidně za čtyři stovky platí ze svého. Sníst je přitom nemůže. 

Při minimální hodinové mzdě tak má člověk za volantem obrovskou motivaci, aby neměl ideálně ani jeden pozdní příjezd. Rychlá jízda daleko za hranicí zákonů je proto častým a logickým činem zoufalých a nestíhajících řidičů z pizzerií. Jenže jezdit rychle stejně nemá absolutně žádný smysl. Museli by být supermani vybavení strojem času, aby stihli alespoň něco. 

Nejhorší je, že za nedochvilnost tito řidiči vůbec nemohou.  A nevinný je vlastně i ten „pomalý“ kuchař, který se přitom v podniku může přetrhnout. Na koho prstem ukázat? Jistě, zrak by se měl otočit na osoby z vedení pizzerií. Jenže ti jsou zase uprostřed těžkého konkurenčního boje mezi mnoha soupeřícími firmami. A jako správní podnikatelé snažící se nějakým způsobem uživit, logicky se snaží ušetřit, kde se dá. Na starých feliciích, na platech zaměstnanců i na jejich počtu, jehož navýšení klidně jen o jediného člověka zvedajícího telefon by bylo ideálním řešením nejednoho problému tohoto zaměstnání. Bylo by ale řešením v praxi nereálným a z pohledu vlastníka firmy ztrátovým. Taková změna by z podnikatelského hlediska byla stejně nerozumným krokem, jako zákazníkům slibovat, že jídlo mohou očekávat ne za hodinu, ale raději za dvě. 

Michal Bureš