Pěšky z Mexika do Kanady, na cestu si přibalila make-up, náušnice a večerní šaty

Monika Benešová měla před třemi lety vážné zdravotní problémy. Příčinu zjistila až za dlouho, po čase se psychicky zhroutila. Změnila pohled na život a rozhodla se jít Pacifickou hřebenovku, během které potkala medvěda či pumu.

Osmadvacetiletá Monika Benešová pochází z Nového Města na Moravě a kamarádi jí přezdívají ženský Forest Gump. Bez jakýchkoliv zkušeností se před dvěma lety rozhodla jít Pacifickou hřebenovku, jež je dlouhá 4 286 km. Jedná se o jednu z nejtěžších pěších tras na světe, která se táhne od jihu na sever USA. Stezka začíná v Mexiku, vede přes státy Kalifornie, Oregon a Washington a končí u Britské Kolumbie v Kanadě. Každý rok se na tuto cestu vydává okolo tří tisíc lidí, přitom ji úspěšně dokončí asi jen sto osmdesát z nich. 

Monika měla sen, že chce Pacifickou hřebenovku zdolat, a dlouho se k tomu nemohla odhodlat. Odvahu dostala až ve chvíli, kdy potřebovala změnit svůj životní styl a chtěla začít znovu žít naplno. 

Vše začalo zdravotními problémy

Před třemi lety měla Monika vážné zdravotní potíže. O tom, proč se z vždy usměvavé a úspěšné tmavovlásky stala najednou smutná dívka bez života, vědělo jen blízké okolí. „Delší dobu jsem měla strašné bolesti hlavy a břicha. Nejhorší bylo, že jsem měla neustálé průjmy, každou druhou zastávku metra jsem musela vystoupit a odskočit si. Přestala jsem chodit ven, nevěděla jsem, co se sebou," sděluje Monika. 

Lékaři jí až po mnoha vyšetřeních zjistili, že má silnou alergii na lepek, mléko a sóju. Postupně si začala upravovat jídelníček, ale problémy, které tomu předcházely, ji pronásledovaly dál. „Pořád jsem se bála. Kdykoliv jsem se najedla, měla jsem strach, že budu muset zase na záchod. Až když jsem o tom začala přemýšlet, došlo mi, že to může být z části i psychosomatické, a proto potřebuji změnit svůj přístup k životu. Rozhodla jsem se splnit si svůj sen – jít Pacifickou hřebenovku," říká Monika. 

Své rozhodnutí sdělila lékařům, kteří jí nedávali velké šance na přežití. Rodiče se s tím z počátku také nemohli smířit, nakonec ji ale podpořili. Monika tedy dala výpověď v práci a začala si vyřizovat potřebné věci ke svojí cestě.

„Pořád jsem byla holka"

V červnu roku 2017 se vydala do zámoří a začala si užívat každý okamžik. „Výhra pro mě byla už to, když jsem viděla startovní značku trailu. V té chvíli jsem si řekla, že mi to pomůže," vzpomíná Benešová. 

Vydala se tedy vstříc dobrodružství, zatímco s sebou měla pouze velký batoh. „Věděla jsem, co si s sebou mám vzít, ale i tak jsem byla pořád holka. Zabalila jsem si i řasenku, make-up, náušnice a večerní šaty. Vždyť přece psali, že se občas dostaneme do města. Po pár kilometrech jsem ale zjistila, že se to dost pronese, a tak jsem tyhle zbytečnosti začala pomalu vyhazovat," popisuje Monika. 

Prvních několik kilometrů cesty jí společnost dělal kamarád, se kterým se seznámila před odletem. Brzy se však rozdělili a Monika zůstala sama. Z počátku jí samota dělala problémy, poté si na ni zvykla a vyhledávala ji. „Občas jsem došla do města, kde jsem se bavila s lidmi, po pár hodinách jsem ale byla ráda, že se vracím zpátky do přírody a budu zase sama," říká. 

Během své cesty se musela smířit s určitými věcmi. Například, že nebude každý den čistá a voňavá. „Voda byla po cestě studená, takže jsem se v ní nemohla umýt. Využívala jsem ji jen k pití. Oblečení jsem měla špinavé a strašně jsem smrděla. Když jsem stopovala auta, abych se přesunula k dalšímu bodu, někteří řidiči se mnou nevydrželi déle jak půl hodiny," vzpomíná Monika. 

Seznámila se nejen s lidmi, před návratem domů ji dvakrát zatkli

Na nový způsob života si po čase zvykla a byla šťastná. Na cestě se seznámila i s novými lidmi. „Setkala jsem se třeba s medvědy. Jeden mě pozoroval, když jsem vykonávala potřebu. Pěkně jsme si popovídali," směje se Monika.  Dále viděla i vlky, chipmunky nebo třeba pumu. „U té jsem se bála nejvíce, protože málo kdo se s ní během cesty potká. Byla opravdu blízko, ale vzpomněla jsem si na kurz přežití, nedala jsem najevo strach, ukázala jsem, že jsem větší a ona se stáhla," vypráví s úsměvem.

I přesto, že nemá Monika ráda hmyz, překonala i své trauma z tarantule. „Spala jsem pod širákem. K ránu jsem se vzbudila, něco mě lechtalo na obličeji. Zaspala jsem to. Po hodině jsem se znovu vzbudila, otevřela jedno oko a uviděla jsem chlupatou nožičku. Začala jsem křičet a hned jsem se zvedla. Z tváře mi spadla tarantule velká jako dlaň. Bylo to strašný. Od té doby jsem spala už jen ve stanu," říká Monika. 

Cesta utíkala poměrně rychle a Monika se tak po pěti měsících blížila ke zdárnému konci. Nejtěžší pro ni byly poslední tři týdny, ale dopředu ji táhli její rodiče, kterým slíbila, že se vrátí živá a zdravá. „Bylo to těžké, ale zvládla jsem to. Cestou domů mě ještě stihli dvakrát zatknout. Jednou, když jsem čůrala na veřejnosti, a podruhé, když jsem spala v keři," směje se Monika. 

Na svoji cestu vzpomíná i nyní po dvou letech s úsměvem. Na nic podobného se již nikdy nechystá, ale to, jakým způsobem změnila svůj pohled na život a přístup k němu, si s sebou ponese po zbytek života.

Autor: Vendula Kocandová