Patálie začínajícího novináře

Stisk máme všichni rádi, o tom žádná. Naše exhibici si žádající novinářská duše, každý den s nadějí otvírá blog a hledá svůj dlouho vymýšlený a upravovaný titulek. Při zhruba čtyřprocentní šanci na zveřejnění většinou marně.

Michaela TunkováFoto: archiv M. Tunkové

Náš týden plný šancí na slávu a věhlas začíná pondělní poradou, kam někteří studenti pochodují jako na porážku. Jiní s humorem očekávají, jak dopadnou jejich témata před ostatními. Hrdá prezentace, byť těch nejnezajímavějších témat, je nezbytnou výbavou každého z nás.

„Chtěl bych napsat toho kůrovce, protože lidi o tom moc neví…“ „Ne!“ zazní nekompromisní slovo šéfky, odsuzující šumavské lesy k pomalému vyhynutí, aniž by se o tom celý svět z našeho blogu dozvěděl. Na řadě je rychlé vymýšlení nového tématu za souhlasného i nesouhlasného mručení spolužáků. Kůrovec ve Stisku prostě neobstojí. Naštěstí projde problematika nošení ponožek v sandálech, takže nemůžeme být obviněni z opomíjení závažných společenských témat. Když tedy náhodou student uspěje v pondělí, následuje problém číslo dvě.

„Dobrý den, ráda bych napsala článek o…“, studentka má před sebou deadline pro odevzdání článku, na krku nůž šéfa i editorů a konečně se dovolává svému zdroji. „Opravdu?“ přeruší ji medový hlas z druhé strany telefonu. „A do jakého média by to bylo?“ Studentka, tušíc zajímavé odpovědi, tedy představí nástroj své exhibice: „Do studentského on-line deníku…“ „Aha.“ Med se obvykle promění v pěkně suchou odpověď a mámení požadovaného vyjádření se začíná komplikovat. Možná jen zkušenost této slečny je taková, někteří ji odbudou svou nemám-čas-výmluvou, jiní poučují o tom, jak klást otázky, ale k odpovědi se nedostanou.

Ale není vždycky jen špatně…Studentka zkusí úspěch ještě párkrát a nakonec stejně tu vytouženou větu nebo dvě získá, zakomponuje do zprávy a za minutu osm ji posílá editorovi. Text se jí vrátí s narůžovělými bublinami a nesmělými návrhy editora na to, jak článek postupně úplně celý přepsat. V lepším případě obdrží komentář typu – je to dobré, posílám šéfce – leč ani u jedné z možností nemá studentka nakročeno ke zveřejnění článku lépe. Konečné slovo má přece šéfka, ta, která odsoudila kůrovce a ta, která má vždycky jiný vkus než váš editor.  

Autoři té líbivější a úspěšnější menšiny článků se pak potkávají na chodbách a zdraví se otázkou: Jakou máš karmu? Ne jejich dobrý pocit a pochvaly kamarádů, ale číslo pod článkem měří jejich úspěch. Radost ze zveřejnění je tak mnohdy vystřídána traumatem z nízké karmy nebo sprosté a nesmyslné diskuse pod článkem. Z ní se začínající žurnalista většinou nepoučí, neboť konstruktivní připomínky neobsahuje. A tak mu nezbývá než věřit, že mezi výškou karmy a kvalitou článku opravdu existuje přímá úměra nebo že má alespoň spoustu dobrých a loajálních kamarádů, kteří na otázku - Zvýšit karmu autora? - vždycky odpoví: Jistě…

Michaela Tunková