Pastoral Brothers: Pro okolí jsme byli bizár, křesťanství představujeme s humorem

Desatero přikázání, hřích anebo alkohol. Tato témata ve videích rozebírají evangeličtí faráři a youtubeři Pastoral Brothers. Na YouTube mají společný kanál, kde se snaží představit křesťanství formou, které porozumí i mladší lidé.

PRAHA - Karel Müller (27) a Jakub Malý (32) jsou faráři Českobratrské církve evangelické a youtubeři v jedné osobě. Společně vystupují jako Pastoral Brothers a ve svých videích zábavnou formou seznamují veřejnost s křesťanstvím. „Naše scénáře jsou často ,promodlené‘, natáčení videí nám pomáhá prohlubovat vlastní víru,“ shodují se. 

Jak vznikl váš YouTube kanál? Máte vzor v zahraničních projektech?

J: Pastoral Brothers vznikli před více než dvěma lety v Pardubicích v hospodě. Než jsme s natáčením začali, tak jsem žádné podobné zahraniční projekty neznal. Takže inspiraci v zahraničí jsme nehledali. Nezkoušeli jsme to ani na českém YouTubu, protože tam podobného obsahu moc není. Našli jsme nějaké kanály jiných církví a shodli se na tom, že přesně takhle to dělat nechceme. Nechceme být vážní, přednáškoví, moralističtí, nechceme dělat křesťanskou sexuální etiku. To všechno na YouTube najdete. 

K: Já jsem si na YouTube zadal heslo „Christian Youtuber“ a vyhodilo mi to pár anglicky mluvících youtuberů, jako jsou například Jorg Jorgenssen nebo The Christian Vlogger. Oba měli svůj styl, který se ale hodí spíš pro americkou zbožnost. My jsme museli jít jinou cestou.

Jaká byla odezva na vaše první video?

J: Rozporuplná. Pro někoho bylo naše první video trapné, pro někoho vtipné. Tak to bylo ale jen pro ty, kteří video viděli. Valná většina těch, kteří věděli, že natáčíme, nás dlouho ignorovala.

K: Mě spíš překvapilo, že nám se střihem a natáčením dlouho nikdo nechtěl pomoci. Jedna kamarádka nám dodala závěrečnou znělku a to bylo všechno. Byli jsme pro svoje okolí trochu bizár. Ale kamarád mi řekl, že všichni youtubeři jsou bizár, dokud si neseženou fanoušky, pak už jsou zajímaví.

Svérázným způsobem otevíráte složitá témata. Registrujete negativní reakce na své názory, třeba i z řad vlastní církve?

K: Myslím, že nás naše církev už přijala za své. Ze začátku byl trochu cítit odstup, ale teď vnímáme velkou podporu. Negativní reakce odevšad přicházejí pořád. Člověk si na to musí zvyknout, když pronikne mimo svou sociální bublinu a najednou oslovuje i lidi, kteří mají ke křesťanství negativní vztah. Snažíme se se všemi komunikovat na slušné úrovni.

J: Z řad vlastní církve je negativních reakcí minimum. Pokud se nějaká objeví, tak se týká spíše formy než obsahu. Jsou lidé, kterým vadí, že užíváme pro obsah sdělení humornou formu. Jiní nám zase vyčítají, že nejsme vůbec vtipní. Mnohem více pociťujeme podporu pro naší práci, protože jsme misijní projekt, který se snaží veřejnost seznámit s křesťanstvím na evangelický způsob. Používáme k tomu nadsázku. Jiní kolegové a kolegyně seznamují s křesťanstvím odlišnými způsoby - kurzy křesťanství, hudbou, přednáškami. Komu nevyhovujeme my, může si najít formu, která je mu bližší. Mnohem více se musíme potýkat s kritikou od křesťanů z jiných církví, kteří nás obviňují, že nejsme křesťané, nebo „praví“ křesťané.

V současné době natáčíte online mše. A nejste sami. Myslíte si, že koronavirus „pomůže“ církvím dostat se blíže k mladým věřícím?

J: Koronavirus „pomohl“ církvím objevit svět internetu a sociálních sítí. Donutil je se svým náboženstvím vyjít z kostelů na veřejnost. To může církvi pomoci zlepšit o sobě veřejné mínění. Lidé, kteří se zajímají o duchovní stránku svého života, mohou pomocí současné křesťanské nabídky na internetu zjistit, že jim církve mají co nabídnout. Jestli ale po skončení krize přijde do kostelů více lidí nebo méně, to se uvidí.

K: Spousta lidí touží po „žitém“ společenství. A to nám internet nenahradí. Myslím, že tato doba pomohla církvím si uvědomit, že můžou a mají působit i na sociálních sítích. Tam třeba můžou oslovit i ty mladé. Ale je potřeba nezůstat jenom ve virtuálním prostoru a poskytnout lidem i něco reálného.

Pomáhá vám natáčení videí v prohlubování vlastní víry?

J: Hodně. Při tvorbě scénářů bojujeme s vlastními postoji. Pak si je společně vyříkáváme. Inspirujeme se v biblických komentářích, v katechismech (výklady křesťanské nauky, pozn. red.) a další teologické literatuře. Hodně myslíme na Boha. Scénáře jsou často „promodlené“. Zároveň myslíme na své diváky, což bylo hodně vidět na videu o potratu, kdy jsme se snažili jako dva chlapi mluvit o ženské záležitosti. 

K: Myslím, že to Kuba řekl přesně.

Kdy jste poprvé ucítili, že se máte stát faráři?

K: Ve čtvrťáku na gymnáziu, když jsem přemýšlel, co bych mohl dělat za práci. Ucítil jsem Boží povolání a šel jsem na Evangelickou teologickou fakultu. Rozhodování pro tuto práci ale trvalo ještě tak další tři roky. Více je možné zhlédnout ve videu Jak jsem uvěřil, které najdete na našem YouTube kanálu.

J: Já jsem to poprvé ucítil ve třeťáku na gymnáziu. Byl jsem čerstvě pokřtěný. O víru jsem se hodně zajímal a velmi se mi líbila práce mého tehdejšího faráře Štěpána Brodského, který mě inspiroval. Díky němu jsem si uvědomil, že bych tuto „práci“ chtěl opravdu dělat. 

Jaké jsou podle vás výhody a nevýhody křesťanského života v jednadvacátém století?

J: Výhoda křesťanského života spočívá v jeho svobodě. Díky tomu, že křesťanství u nás není státním náboženstvím a probíhá odluka církve a státu, můžeme svobodně kázat evangelium bez nebezpečí zneužívání moci. Církev nemůže být zneužívaná státem a stát nemůže být zneužíván církví, což se v minulosti bohužel dělo.

K: Myslím, že velkou výhodou je rozmanitost církví a náboženství, ze kterých si člověk může vybírat. Už nejsme tolik vázáni na víru svých rodičů a prarodičů. Člověk už nemusí chodit do kostela, aby splňoval společenské normy. Ale to stejné zároveň klade velký nárok na osobní duchovní život každého člověka. My sami se musíme rozhodnout, jestli chceme žít svou víru, nebo ne. A to není jednoduché, je k tomu potřeba vytrvalost a odhodlanost a hlavně Boží milost. Proto je potřeba právě společenství dalších věřících lidí, kteří nás můžou podpořit, když nám víra zrovna nic neříká.

Autor: Kateřina Benáčková