Paralympionik Coufal: Handicap mám na háku díky plavání

Filip Coufal je dvacetiletý student, na kterém na první pohled nikdo nepozná sebemenší zdravotní chybičku. Při pátravějším pohledu ale lze zjistit, že má na jedné botě vysoký klínový podpatek.

Prošel si finále dvou paralympiád, v Aténách a Pekingu. Závodil na Mezinárodních mistrovstvích ve Velké Británii, na Slovensku, v Německu, zúčastnil se Mistrovství světa v Jihoafrické republice. Vytvořil několik nových českých rekordů. Plavání ho nikdy nepřestalo bavit a trénuje dál i přes náročné studium. Studuje již druhým rokem brněnská práva, kde se sním jakožto spolužákem a kamarádem dennodenně setkávám. A pohled do budoucnosti? V roce 2012 se koná paralympiáda v Londýně, tam přece  Filip Coufal nebude chybět.

Máš za sebou nejvyšší soutěže světa. Kam míříš v plavání dál?

Já se teď soustředím hlavně na školu, ale snažím se stále plavat. Už jen proto, že si myslím, že na vysoké škole je důležitý pohyb pro každého studenta. Další důvod je, že jsem s plaváním zažil už spoustu věcí, a nechci jej jen tak opustit, protože mi hodně dalo. V současné době se připravuje několik zahraničních závodů, ale nevím, jestli se jich budu účastnit – blíží se zkoušky a zápočty, tak je to komplikované. Moc rád bych se podíval v roce 2012 na další paralympiádu, jen to musím skloubit s vysokou, ta má u mě zatím přednost.

Kolik času ti zaberou tréninky v porovnání se školou?

Tréninky bych měl mít každé ráno hodinu nebo dvě. Teď chodím ráno tak čtyřikrát týdně, odpoledne chodím občas – podle seminářů. Někdy stihnu jeden, jindy tři. Navíc zůstávám v Brně do pátku, přestože většina lidí může jezdit domů už ve čtvrtek. Jdu na ranní trénink a domů vyrazím až pak.

Když to srovnáš s dřívějškem, trénuješ dnes o hodně méně?

Kdybych to sečetl, teď trénuji sedm až osm hodin týdně ve vodě plus nějaké hodiny na suchu. Před Pekingem jsem trénoval šestnáct hodin ve vodě a šest hodin na suchu týdně, jediná neděle byla volná, pohodová. Takže si dokážeš spočítat rozdíl...

Trénink na suchu zahrnuje co všechno?

Posilovna, strečink, komu to nedělá problém, tak běhá. Já se v létě hodně snažím jezdit na kole, je to zase jiný pohyb.

Můžeš mi prosím přesně popsat, jaké zdravotní potíže tě dostaly mezi paralympioniky?

Od narození mi chybí lýtková kost a v kotníku nemám žádný ohyb, nemůžu s ním hýbat. Kosti nebyly uspořádané tak, abych vůbec chodil. Musel jsem proto projít několika operacemi. Takže oblíbená historka z porodnice je, že už odtamtud jsem šel s malinkou sádřičkou. Mamka ji má dodneška schovanou. Pan docent Smetana, špičkový odborník, který už je nyní na odpočinku, mi nohu udělal chodivou. Pak mi ji o pět nebo šest centimetrů natahovali. Noha samotná má ale pořád zkrat – ve špičce mi chybí šest centimetrů, v patě osm – proto musím nosit podpatek na jedné botě. Z čehož mám ještě vykřivená záda, ale to už je drobnost.

To jsi musel hodně času strávit v nemocnici…

Když jsem byl mladší, tak docela dost. Hlavně v předškolním věku, prodělal jsem čtyři nebo pět větších operací. Od té doby nic zásadního, až nedávno nastaly nové komplikace, po Pekingu. Takže jsem si zase nějaký čas v nemocnici proležel. Jinak je to v pohodě.

Chodíš často na kontroly k lékaři?

Občas. Nějaký rentgen a tak. Ale noha je chodivá, nebolí. Funguje, jak může ve svém stavu, takže se do ničeho nezasahuje. Jsou sice možnosti jako umělé kotníky, klouby a tak podobně,  ale to by znamenalo nohu zase úplně rozbít. Dokud noha funguje, nechci do toho rýpat. Ale pravda, i když na první pohled vypadá, že je to pohoda, tak úplně pohoda to není. Ta noha je docela komplikovaná a někdy se to projeví, protože je oslabená – například záněty a tak dál.

V čem všem tě tvůj handicap omezuje kromě speciální úpravy boty?

To odvisí od hmotnosti těla, co ta noha snese. Když jsem byl mladší a lehčí, mohl jsem třeba hrávat fotbal. Teď už ho moc nehraji a ani neběhám, noha je unavená, protože jsem těžší. Ale snažím se, věnuji se historickému šermu. Tam jsou zase jiné pohyby. Tolik se to neprojeví, noze to nevadí. Navíc člověk nemusí být tolik dynamický v pohybu, dopředu, dozadu, levá, obrátka…  Šermu samotnému to nijak neublíží, cvičit můžu v pohodě.

Plavání, historický šerm… Přidáš ještě nějaké další koníčky?

Hlavně související s tím šermem, zajímám se o historii, čtu. Relaxuji u filmů. Jako každý sport si i plavání vyžaduje dostatek odpočinku.

Závody si užívám

Vraťme se na chvíli do minulosti. Jaké pocity tě naplňovaly, když ses dostal do finále paralympiády?

První start v Aténách –  stovka motýlek – charakterizovala parádní atmosféra, hala přeplněná diváky. Říkal jsem si, tady plavaly hvězdy a teď tady můžeme plavat my, skvělé, nádherné… Pak přišel start. A nic. Vůbec si ten první závod nepamatuju. (smích) Jinak po startu začnu hned vnímat a užívám si ho úplně maximálně. Ale bylo to super, čerstvě v patnácti na paralympiádě. Na štafetě čtyřikrát sto metrů jsme se dostali s klukama do finále, hned druhý den jsem se probojoval do finále na dvojku polohu na individuálním závodě, pro mě úžasný úspěch. Rodiče se na mě byli podívat, z výsledků byli šťastní jako blechy.

Z pocitů konkrétně: já si to užívám. Hlavně poprvé v Aténách. V Pekingu už jsem se cítil víc zodpovědný, věděl jsem, že se ode mě víc očekává. Přemýšlel jsem jinak. Už jsem měl nějaké umístění ve světovém žebříčku, vyšší věk, nasbírané zkušenosti. Bralo se za samozřejmé, že se do finále dostanu, že tam budu. A byl jsem, ale neříkám, že jsem před startem nebyl nervózní… (smích)

Na co myslíš, když plaveš? Nebo se soustředíš čistě na plavání?

Když přijde na samotný start, soustředím se jen na plavání. Nepřemýšlím, pohyby, rozcvičení i dech fungují automaticky, prostě všechno je sehrané, rutina. Co se týká tréninku, většina lidí čas doslova „zabíjí“ – plavou dlouhé metry, aby tělo zesílilo, nemyslím sprinty a tak, to je něco jiného. Každý to má jinak, ale já třeba přemýšlím nad školou, co budu dělat večer, zpívám si. Často mi hraje jedna písnička, nebo dvě, tři slova z ní, celou hodinu pořád dokola v hlavě, to je nejhorší. (smích)

Co tě motivuje k dalším výkonům?

Začal jsem kvůli zádům a kvůli celému tělu. Pak jsem zjistil, že závodí i handicapovaní, ne jen zdraví, mezi kterými jsem plavával. To bylo mimochodem velké plus. Mezi těmi handicapovanými jsem poznal skvělé lidi, kteří mě u toho hodně drží. Strašně posilující je vidět, jak to mají ,na háku‘. Navíc jsem viděl kus světa. Teď mě zase žene změna prostředí, že jsem teprve druhý rok v Brně, a ne v Rožnově pod Radhoštěm, kde jsem trénoval deset let. Mám jiného trenéra, poznávám nové lidi. Akorát mě limituje čas, musím brát ohledy na školu – někdy tam pak usnu, a to není na povinném semináři zrovna moc vhodné. Naštěstí vyučující jsou rozumní, a když jim oznámím nenásilnou formou, že jsem opravdu nebyl do čtyř do rána v hospodě, ale vstával na ranní trénink plavání o půl páté ráno, tak to vezmou. Nenechají mě spát, ale berou ohled, netlačí tolik.

Setkal ses kromě přijetí a vlídných ohlasů i s těmi opačnými, negativními?

Vše má druhou stranu. Hlavně na základce. Málokdo je krutější, než malé dítě. Ale moji spolužáci byli výborní. Ti mladší to buď nechápali, nebo nevím, s těmi byl někdy problém. Když jdu i teď na svoji základku, tak to cítím. Ne že by to bylo nepříjemné, jsem zvyklý, že chování lidí ke mně je někdy jiné. Třeba v létě, když nosím ortézu a ne sandály, takže je to hodně viditelné. Nedělám si z toho ale vůbec těžkou hlavu, to ne. Navíc se pohybuji ve skvělém okolí. A většina lidí na mé škole to ani neví, za což jsem rád, užívám si to.

Ale teď to zveřejním, a už to budou vědět všichni. Budou po tobě chtít podpisy a tak…

Já to vždycky nějak ututlám.

Nerad si užíváš slávy?

Ale jo, to je super. Jenže do Brna jsem přišel s tím, že chci začít znova. Rožnov je docela malé město, takže tam mě už někteří lidé poznají. Je to příjemné, ale vytvoří se kolem jakási „aura“ – on je Ten... A pak už tě nevnímají, kdo vlastně jsi, jaký jsi a tak.

Co plánuješ v osobním a pracovním životě do budoucna?

Vidím se v nějaké advokátní kanceláři. Zajímá mě obchodní právo i přesto, že od starších kolegů jsem slyšel zvěsti plné respektu, my jsme ho ještě neprobírali. Ale láká mě. Na rodinné právo bych neměl srdce a  na trestní zas dost odvahy. Mým snem je zajímat se o sport v právu, to znamená například mapovat směrnice týkající se dopingu a tak dál. Ale nic takového zatím samostatně neexistuje, není to oblast ošetřená právem nějak speciálně. Je to jen moje vize, kterou si hýčkám. Ale nechávám si ji na jindy, počkám. Navíc člověk není uspokojený tím, že cíle dosáhl, ale tím, že jej dosahuje. To mě žene dopředu.

Děkuji za rozhovor.

Monika Stachoňová