Pandemie vyhnala poruchy příjmu potravy do extrémů, říká odbornice

Strach z nedostatku pohybu a přibírání na váze, narušení režimu či pohled na sebe při videohovorech. To vše přitěžuje v době pandemie covidu-19 lidem s poruchou příjmu potravy. Situaci osvětlila terapeutka Vladimíra Osadníková.

Jaký vliv měla pandemie na poruchy příjmu potravy?

Nedá se to úplně zobecnit, protože zatím nemáme podložená data. Značný nárůst klientů, kteří žádají o pomoc, jsme určitě zaznamenali. V posledním měsíci se například dvojnásobně zvýšil počet telefonátů na naši linku, takže přetlak opravdu pociťujeme. Nepřichází totiž pouze noví klienti, ale i ti stálí potřebují větší podporu a péči.

Zhoršila se tedy situace u těch, kteří s nemocí bojovali už před pandemií?

Obecně má celá současná situace na lidskou psychiku velký dopad. U lidí, kteří se potýkají s některou z poruch, to mohlo znamenat třeba prohloubení depresí a úzkostných stavů. Velký vliv na zhoršení poruch měla izolace. Často vedla ke ztrátě pravidelného režimu, poskytla také větší prostor k přemýšlení o jídle. Společnost navíc začala vyvíjet tlak, že by na sobě lidé měli pracovat, někam se posouvat. To určitě také působilo negativně. Takže ano, u někoho se porucha vlivem současné situace zhoršila, a proto si tedy péče o klienty vyžadovala ještě větší intenzitu.

Našel se naopak někdo, komu situace pomohla?

Našli se i tací. Například ti, kterým se porucha projevila na začátku pandemie, se nedostali tolik do kontaktu s jinými lidmi, tudíž nemuseli čelit některým narážkám. Mohlo tak pro ně být jednodušší se s celou situací vypořádat. Některým se hledala lépe pravidelnost, znovu se naučili jíst, měli více času docházet na sezení. Dá se tedy říct, že ačkoliv většina z nás vnímá spíš negativní dopady pandemie, našli bychom i její světlejší stránky.

Která z poruch se nejvíc zhoršila?

Nelze říct, že by se nějaká zhoršila výrazněji oproti ostatním. Je ale pravda, že k nám v posledních měsících přichází víc klientů se záchvatovitým přejídáním. Těžko ale soudit, jestli je to vyloženě vlivem pandemie a vzniklého stresu.

Objevily se třeba nějaká nové projevy těchto onemocnění?

Je důležité si uvědomit, že poruchy příjmu potravy jsou duševní onemocnění, jejichž primární příčina bývá většinou někde jinde než u jídla. Mohly se projevit, když lidé z nefunkčních rodin najednou museli trávit čas zavření doma a ztratili tak soukromí. Snažili se tak nacházet nové způsoby, jak provádět určité úkony, jako je třeba zvracení u mentální bulimie. Když je doma celá rodina, najednou nejde zvracet tak často, což vyvolává další úzkostné stavy. Našli se klienti, kteří třeba večer zvraceli v pokoji do sáčku a schovávali to. Lidé s mentální anorexií se zase začali víc obávat toho, že na jejich onemocnění členové rodiny přijdou, protože najednou měli větší dohled nad tím, co, jak a kdy ten člověk jí. Celkově si myslím, že se tyto nemoci v průběhu pandemie opravdu vyhrotily a zašly do extrémů, kvůli tlakům z okolí, kterým najednou nemocní museli čelit.

Nehrozí, že se kvůli izolaci lidem podaří nemoc lépe skrývat?

Pokud se bavíme o těch, kteří jsou školou povinní, tak se to samozřejmě před spolužáky, učiteli a celkově veřejností utajit dá. Co se ale týče členů rodiny, tak tam naopak docházelo k tomu, že nemoc odhalili. U lidí, kteří jsou ve věku, kdy už žijí sami nebo s partnerem a pracují, je to trochu jiné. Máme klienty, jejichž partneři chodí normálně do práce, zatímco oni jsou doma. To tedy automaticky vytváří prostor pro jakési „libování si“ v nemoci. Jedna z klientek se pokaždé, když partner odešel do práce, začala přejídat a poté zvracet třeba i šestkrát za den. Myslím, že hodně záleží na věku a životní situaci, ve které se člověk nachází.

Jakou roli v této problematice hrají videohovory?

Pohled na sebe samotného může být pro nemocné velmi nepříjemný. V případě videohovorů, kdy na sebe člověk kouká často i šest hodin v kuse, může být náročné se s tím nějak srovnat. Před pandemií jsme tento aspekt takřka neznali. Je to v podstatě novinka.

Co sociální sítě a tlak, který na lidi kladou?

Na sociálních sítích a celkově v masmédiích se strhla lavina zdravého životního stylu a jakési horečky, že se všichni musí hýbat, rozvíjet a někam posouvat. Na toto jsou lidé s poruchou příjmu potravy náchylní, protože se velmi často zaměřují právě na výkon a dosahování vysokých cílů. Sami podobný obsah na sítích vyhledávají, čímž se dostávají do začarovaného kruhu. Podobné příspěvky jim už pak vyjíždí automaticky a oni se tak ocitnou ve své bublině, kde se řeší pouze sport, jídlo, jak cvičit, jak zhubnout, a to skutečně může být velmi nebezpečné. Snažíme se tedy klientům ukázat, jak se z toho vymanit. Děláme s nimi detoxy od sociálních sítích, aby zjistili, že ne vše, co na nich vidí, je realita. Chceme, aby se také konfrontovali s jinými tématy a jinou skupinou lidí. Co nám tedy pandemie ukázala je fakt, že se sítěmi neumíme zacházet a že je skutečně důležité být obezřetný v tom, co člověk sleduje a kolik času na nich tráví. To se ale netýká pouze tohoto druhu duševního onemocnění.

Koho nejčastěji tyto poruchy postihují?

I když se s nimi mohou potýkat všichni, jak ženy, tak muži, a to v jakémkoliv věku, typickou skupinou jsou dívky ve věku 13 až 25 let.

Která z poruch je nejčastější?

Existují statistiky, které uvádí mentální anorexii a bulimii. Je ale třeba si uvědomit, že jde o statistiky, kde jsou započítáni pouze lidé, kteří mají poruchu diagnostikovanou. Mezi našimi klienty jsou ale třeba i tací, kteří sice vykazují některé známky poruchy příjmu potravy, ale nemají ji diagnostikovanou. S jistotou to tedy nelze říct.

Jak lidem s poruchou příjmu potravy pomoct?

Platí zde pravidlo, že takto nemocný člověk si může pomoct pouze on sám. Můžeme mu ale pomoct v tom, aby si uvědomil, že má nějaký problém. To stejné by si měli uvědomit i jeho blízcí. Ačkoliv je to velmi těžké, je potřeba vědět, že do léčby nelze nikoho nutit a že nejde za nikoho v tomto ohledu přebírat zodpovědnost. To se snažíme klientům ukázat i my. Samozřejmě, že lze pomoct podporou a tím, že jim ukážeme možnosti, jak s nemocí bojovat. Někdy taky stačí pouze říct, že tady pro ně jsme. Pokud tedy člověk někoho s poruchou zná, nejlepší je za ním jít a zeptat se ho, jestli se něco neděje, říct mu, že o něj má starost a nabídnout mu pomoct při hledání řešení. Je také potřeba se obrnit velkou dávkou trpělivosti a nepočítat s tím, že se člověk vyléčí za měsíc. Lidem s poruchou je nutné všechno vysvětlovat. Například proč oni musí jíst šestkrát denně, když ostatní můžou třeba jenom třikrát. Dobré je také vyhledat odbornou pomoc. Stačí se ale svěřit někomu důvěrnému, kamarádovi, učiteli, trenérovi. Je dobré se o to trápení s někým podělit.

Po jaké době lze člověka považovat za vyléčeného?

Opět je to velmi individuální. Hranice, která se uvádí, je zhruba rok a půl, poté lze člověka považovat za vyléčeného. Je to ale minimální hranice a opravdu si nemůže nikdo myslet, že hned jak nemocný přibere, tak je zdravý. Váha je jenom jeden z aspektů, které se při léčbě poruch příjmu potravy řeší. Neudává, jestli je člověk zdravý, vyléčený nebo stále nemocný. Vždycky říkám, že kam jde hlava, mělo by jít i tělo a naopak. Když tedy kilo přiberu a budu s tím v hlavě v pohodě, je to v pořádku. Zároveň když už budu v hlavě připravená přibrat, mělo by s tím něco dělat i tělo a celý tento proces by měl probíhat ruku v ruce.

Autor: Tereza Pulgretová