Otrlí diváci odcházeli od béčkových filmů

Diváci, kteří se nebojí ani těch nejhorších filmů, se scházeli od neděle do úterý na festivalu Otrlého diváka v brněnském klubu Fléda.

Miroslav Maixner, šéf obcanského sdružení Kamera.Tereza Sýkorová

V pondělí se sál slušně zaplnil a diváci svými reakcemi tvořili nepostradatelnou část výsledného dojmu promítání. První film byl nigerijský horor Konec Modloslužebníků režiséra Teca Bensona. Natočil ho za necelý týden potřeboval diváka trpělivého, protože nigerijské chápání filmu i světa je značně odlišné od toho našeho.

I horor může být veselý

Děj je prostý, i když místy poněkud nečitelný. Kmen vyznavačů černé magie v čele s komickohrůzným belzebubem se snaží proklít dvě zámožné rodiny. Čarodějnice Lady Destroyer mučí svou rodinu, zabije syna, znásilní snachu přičarovaným penisem, zbaví dceru dělohy, nakonec je ale poražena pevnou vírou v Boha své snachy.

Diváci byli často zmateni. „Co to dělá? A proč? A tohle je kdo?“ ozývalo se ze tmy. Ani absurdní, nelogické dialogy nepomohly zorientovat se. Nutno dodat, že některé zmátla také, pro nás Evropany pochopitelná, velká podobnost několika postav.

Obraz i zvuk byl otřesný, klávesová hudba primitivní, afektovaní neherci vyjadřovali zděšení všichni stejně sepnutýma rukama za hlavou a pohledem k nebi. Pláč byl snadno zaměnitelný se smíchem. A tak se diváci smáli taky.

To všechno udělalo z tohoto snímku neuvěřitelně zábavnou parodii. Jednotlivé výbuchy smíchu se ozývaly ze všech míst sálu a přirozeně strhávaly další. Pauzu nutnou k výměně dvd v promítači méně otrlá část publika využila k odchodu ze sálu a z kulturního šoku se vzpamatovávala u baru. Druhá polovina filmu i tím ztratila. Děj se začal zbytečně protahovat a diváci se stále častěji ošívali a koukali na hodinky. Situaci nemohla zachránit ani simultánní tlumočnice, která svým soustředěným hlasem byla dokonalým protikladem emocemi přetékajícím hercům a mnohdy samotným zdrojem veselí.

Zážitek jen pro silné žaludky

Další, tentokrát jihokorejský, snímek naplnil většinovou představu o hororu lépe než předchozí film. Debut režiséra Kim Jin-wona Řezník vychází ze západní tradice tzv. snuff filmů, které zachycují v reálném čase probíhájící mučení a smrt člověka.

Zajímavý, ale ne nový, je způsob snímání filmu na ruční digitální kamery, které má štáb v rukou a oběti na hlavách.

Diváci se sešli skutečně otrlí, neboť až na jednoho všichni statečně vydrželi až do konce krvavé podívané. Sem tam se z potemnělého koutu ozvalo osamocené uchechtnutí, jinak ale nikomu moc do smíchu nebylo. Někteří se dokonce svými zděšenými zvoláními obraceli na Nebe. Když se v sále rozsvítilo, byl už prázdný. Všichni kvapně odcházeli, sotva se rozjely závěrečné titulky.

Tereza Sýkorová